Chočské vrchy ve čtyřech dnech

Podívat se znovu do Chočských vrchů přišlo neplánovaně a trochu z nenadání. Poprvé jsem se do těchto vrchů podívala před třemi lety se skupinkou lidí z nichž jsem nikoho neznala. Cestu si můžete připomenout v příspěvku Chočské vrchy. Nicméně my jsme se chopili příležitosti a teď vyjeli. Přímo jsme utekli z rozpálených ulic města, kde se denní teploty pohybovaly kolem 35 stupňů ve stínu.

Jedna vrcholová - Chopok

Itinerář:
1. den Liptovský hrad, Kalameny, Lúčky
2. den vrcholy Nízkých Tater
3. den Kvačanská a Prosiecká dolina
4. den Termální koupel, nákup místních produktů

Liptovský hrad

V neděli jsme si ještě dali rodinný meeting na Černém mostě a kafíčko s Peťou na Václaváku, kde jsme naplánovali další cestu, a vyrazili směr Slovensko. Asi za 6 hodin, tedy kolem 1 hodiny v noci jsme dorazili na místo. Cílem nám byly Lúčky u Liptovské Mary, přesněji Kalameny. Za vesnicí u lesa se nachází termální jezírko, jak jsem před pár lety zjistila, a přišlo nám to jako super místo k přenocování s večerní koupelí. Jelikož se pár hodin před naším příjezdem Kalamenama prohnaly bouřky, bylo všude dost vlhko a teplota se pohybovala okolo 16 stupňů. Což v té chvíli z těch 25 a více přes noc bylo poměrně málo. Proto jsme zvolili hned druhou možnost a to přespání v autě. A náhle přicházejí na svět výhody malých lidí ;-) Samozřejmě jsme si nenechali ujít koupel v termálních pramenech, které mají okolo 35 stupňů. A nemyslete si, jaká to nebyla romantika. I když by být mohla, což o to, ale v jezírku bylo tolik lidí, když jsme v noci přijeli. A stále noví lidé přijížděli. A abych pravdu řekla, v noci mi v těch plavkách byla pěkná zima, ale nemá to na to, co přišlo při výstupu z jezírka. No klepala jsem se jako osika. To by ta voda musela mít minimálně o 10 stupňů víc, abych se pořádně prohřála a pak si chladu užívala. Máte někdo nějaký tip?
Koupel jsem si dopřála ještě ráno před snídaní. To už pomalu přijížděli lidé, kteří tu chtěli trávit den. Z dálky jsem si všimla, že za vjezd se začal vybírat poplatek. Později jsem se dozvěděla, že dělá 2 nebo 3 eura. A jestli nechcete platit, tak to udělejte jako my ;-)

Termální jezírko u Kalamen

Soukrome mini jezírko :-)

Už ranní teploty naznačovaly, že bude přes den pořádné vedro a to ani nebudu mluvit o tom dusnu. A představa koupat se přes den v teplém jezírku nás vůbec nelákala. Pro nás byla lepší volba si vyrazit na výlet. A po tréninku v albánkských a černohorských horách byl kopec hračka. Dokonce si naší kondičky všimli i místní...asi takoví turisti k nim často nejezdí :-D Na kopec jsme nešli úplně jen tak, nachází se na něm Liptovský hrad, který dali do pořádku místní obyvatelé Kalamen. Neříkám, že ho dali do původního stavu, ale hrad zpřístupnili turistům prostřednictvím žebříků, dřevěných mostů a malého přístřešku pro turisty. Jednoho z nadšenců jsme nahoře potkali i se psem a dcerou. Popisoval nám fotky, které najdete v knize uložené v přístřešku. Dozvěděli jsme se, že byl na vojně v Nymburce, ale to by bylo na jinou kapitolu.
Na hradě jsme potkali rodinu Čechů z Vyškova a kromě vyfocení jsme si vyměnili některé tipy z Chočských hor. Hned druhý den jsme využili rady, kde parkovat zdarma v Nízkých Tatrách při túře do hor. Jde o nejhornější parkoviště s označením na Mapach.cz jako centrální parkoviště. Leží kousek od Vrbického plesa a od parkoviště přes cestu se nachází lanový park. Cestou sem lze zastavit u Demänovské ledové jeskyně. Podle rad místních raději navštivte Demänovskou jeskyni svobody. Cenově je přívětivější a vzhledově jsou poměrně stejné. Slyšela jsem, že led v ledové jeskyni nestíhá dorůstatat, tak už to není, co to bývalo. Tak abyste nebyli zklamaní. A třeba jednou bude bez ledu úplně, hmm? Ale to už je pouze moje dedukce.

Cesta od jezírka na Liptovský hrad

Jeden z přístupů na Liptovský hrad

Výhled z Liptovského hradu

Hlídač Liptovského hradu

Pohled na zbylé části Liptovského hradu

Z Liptovského hradu jsme to vzali zpět přes louky do centra Kalamen a vyrazili dál do Lúček na Lúčanský vodopád, který leží na potoce Teplianka. V létě se zde člověk příjemně zchladí. A i přes to, že bylo sucho, vodopád stál za to. Po občerstvení jsme vyrazili zpět k termálnímu jezírku do Kalamen kolem lesa po místní pěšince. Na mapě cestu vidíte jako přerušovanou zelenou stezku spod názvem NCH Cyrila a Metoda. V Lúčkách také najdete větší komplex termálních lázní včetně ubytování. Pokud byste se rozhodli strávit den tady, připravte si 29 euro na osobu. Termály lze navštívit i na kratší dobu, pouze na několik hodin.

Cestou z Liptovského hradu do Kalamen

A jedéééém! 

Lúčanský vodopád

Asi před 15 lety jsem byla u Liptovské Mary v termálech v Bešeňové. Když si vzpomenu na ty klidné a příjemné termály, ač sice nemoderní, je mi z toho úzko, co se z toho stalo.... moderní, komerční atrakce. A co teprve na to mají říkat místní! Ti, kteří vyprávějí, jak vyráželi na výlet s lopatou, pivem a gulášem, u Bešeňové vykopali menší díru, kde se naložili a užívali si jejich vlastní homemade wellness. V té době stačilo kopnout a měli termální vodu. Časy se mění, ale zrovna v tomhle ohledu bych čas raději zastavila. Ale tady jde o business.

Procházka z Kvačan

Chopok a Ďumbier

Další den jsme se vydali do Nízkých Tater. Kdyby chtěl někdo využít služeb, zpáteční lístek na Chopok stojí okolo 20 euro na osobu, pouze nahoru stojí 17 euro. My jsme si to vyšlápli od parkoviště okolo Vrbického plesa po žluté Demänovskou dolinou okolo potůčku Zadná Voda k rozcestí Tři vody a až na Sedlo Polany. Zde jsme opustili žlutou turistickou stezku a pokračovali po červené na Chopok. A tady padlo rozhodnutí. Nejdříve jsme váhali, jestli se vydáme na Ďumbier. Ale nakonec jsme si řekli ano. Sice skoro všichni šli proti nám, takže jsem se cítila dost nesvá, ale aspoň mě to vyburcovalo k většímu výkonu a vyššímu tempu. A jednu velkou výhodu to přeci jen mělo, na vrcholu Ďumbieru jsme stáli téměř sami. Zpět na parkoviště jsme vyrazili nejdříve po červené a po krátké době se napojili na zelenou. Z té jsme se po nejprudším klesání napojili zpět na červenou. K Vrbickému plesu jsme se chtěli dostat posledním úsekem po modré, ale nakonec jsme to vzali zkratkou přímo po sjezdovce. Nevím, jestli to teda byla výhra, ale zdárně jsme došli.
Cestou jsme nastoupali necelé 2 km a cestou nazpět se už ozývaly kolena. Používá na to někdo nějaký doplňky stravy?

Sedlo Polany

Nízké Tatry, cesta na Chopok

Cesta z Chopoku na Ďumbier

Nízké Tatry

Na vrcholu Ďumbieru

Panoramata na Ďumbieru

Druhá vrcholová - Ďumbier

Panoramata z Ďumbieru

Odpočinek při sestupu z Ďumbieru

Cesta z Ďumbieru

Kvačanská a Prosiecká dolina

Další den jsme vyrazili Kvačianskou dolinou z obce Kvačany. Tady jsme byli několik nocí ubytovaní a proto jsme se z výletu potřebovali vrátit zase zpět sem. Ač se to nezdá, nastoupili jsme přes den dalších 1 000 m. Cesta dostává trochu jinou dimenzi, když si člověk uvědomí, že ještě před pár lety, přesněji do 80. let to byla jediná spojnice mezi Liptovem a Oravou nejen pro lidi, ale i auta. V některých částech byla cesta položena o pár metrů výše, jak si v některých místech lze všimnout. Lidé zde chodili v létě i v zimě pěšky, někdy s těžkými kufry v ruce. Jiní měli na cestu koně. Pro nás již nepředstavitelné, pro ně každotýdenní rutina.
Na začátku cesty, po levé straně, si můžete všimnout hlavy Jánošíka vytesané do skály. Upozorňují na ni značky podél cesty. Národní hrdina, který "chudým dával a bohatým bral". Nebo kradl? Toť otázka O:-) Dalším záchytným botem je dřevěná vyhlídka s výhledem do strmého údolí potoka Kvačianka. Za nás to byl potok, ale umím si představit, jak se může na jaře přeměnit v pořádnou řeku. Vyhlídku jsem si ani nevyfotila, jelikož na ní v tu chvíli bylo tolik dětí a hluku, že jsme raději šli k vodním mlýnům Oblazy pocházející z konce 19. století. Kumulovalo se tady asi nejvíce lidí z celé cesty, jelikož pro některé je to hlavní cíl z Kvačan, pro jiné procházka z Velké Borové.

Dřevěná vyhlídka s hlavou Jánošíka v pozadí

Dolní mlýn Brunčiakovský, nazývaný po posledním majiteli dali dobrovolníci do super stavu. Člověk si tady může přiblížit obyčejný život před několika desítkami let. Ony ještě do poloviny 20. století mlely. Na takových místech  si vždy říkám, jak se doba rychle mění. Opravili přítok s vodou a díky tomu rozjeli mlýnské kolo, v patře stojí větší pila. To, co v nějakém muzeu ani neuvidíte, je tady zachováno v původním stavu a ještě za dobrovolný poplatek. Snaha se cení, tak prosím taky přispěje. Ještě zbývají opravit další dva domky. Jedním z nich je horní mlýn, ve kterém ještě do roku 1975 žila žena mlynáře Gejdoša.

Dva domky čekající na opravu (vpravo horní mlýn)

Dolní mlýn a jeho části

Dolní mlýn

Most nejen pro lidi...

Po modré značce jsme pokračovali dál do Prosiecké doliny. Ovšem než jsme se do ní dostali, zašli jsme se podívat k Ráztockému vodopádu. Ten jsem před třemi lety úplně přešla a byla to tedy škoda. Člověk musí trochu přeskakovat přes potok. Pak nevím, jak to vypadá, když je více vody, ale za nás se to dalo zvládnout. Dokonce máme i jiné zážitky, třeba ten, když jsem nad nás chtěla vyhodit tu studenou vodu a tím nás v tom horku osvěžit. Hmm a místo toho voda letěla rovnou do obličeje Honzovi. Někdy se ovšem daří...

Ráztocký vodopád

Ve Velké Borové jsme konečně ochutnali místní specialitu, halušky. Zašli jsme na ně do Bufetu Goral, tedy poslední dům ve vesnici po naší cestě směrem do Prosiecké doliny. Pokud byste se někdo rozhodl jít na Čiernou Horu musím Vás od toho zrazovat. Podívejte se, jak to minule dopadlo. A směrem od Prosieku byla dokonce cesta uzavřená pro lesnické práce. Ale nejsou tam pořád??

Tradiční slovenské halušky

Než jsme přišli do Prosiecké doliny, pokud se nemýlím jménem, stáli jsme na Svoradově planině. Místu, odkud stéká voda z místních kopců. Tady na ní leží Jákobova propadlina, která všechnu vodu pobírá. Pokud ta se naplní, voda si nabere směr Prosiecké doliny. To je dobré mít na paměti, pokud hrozí deště, aby se cesta nestala spíše peklem. Dole v Prosieku byly fotky, jak cesta může vypadat...a nejsem si jistá, kdo by to zvládl. Prosieckou dolinou totiž vede několik žebříků. Za nás byla cesta úplně vyschlá. Dokonce jsme se rozmýšleli, jestli odbočit z cesty a zajít si k Vodopádu Červené piesky. Jak se říká, za pokus to stojí a nakonec jsme se vodopádu dočkali. Sice malého, ale aspoň jsme měli důvod se zastavit ;-) Další část cesty mi přišla nezajímavá po dolní úsek Prosieku. Tam už se jde kolem Prosiečanky a místo po zemi se jde po dřevěných lávkách. Úplně původně byla cesta mezi skalami mnohem užší, než zasáhla lidská síla. V některých místech doliny jsem si všimla železných traverz. A k čemu sloužili? Z dřevěných latí zde byla vytvořena cesta, někdy i několik metrů nad řekou. Po ní lidé z Prosieku hnali dobytek na pastvu. Konec tomu dali partizáni, když cestu vyhodili do vzduchu. Od té doby už se neobnovila do původního stavu.

Horní část Prosiecké doliny

Vodopád Červené piesky

Nesmí chybět zvířectvo

Prosiecká dolina

Botanická část

Pohled na Liptovskou Maru

Cesta do Kvačan

Poslední den, spíš část z něho, jsme využili k odpočinku a nákupu suvenýrů. Dostali jsme tip na přírodní termály v Liptovském Jánu. Uprostřed koupelí je Kaďa, kde je hlavní pramen. Ve vodě se na těle drží bublinky a příjemně to štípe.

Jako sardinka...naložená v Kadi

Na cestě zpět jsme se zastavili v Bukovině v JZD a nakoupili ony suvenýry, tedy brynzu a jiné slovenské speciality. Vše za rozumnou cenu. Určitě jsou více připraveni na turisty na Kozím Vršku.  Vypadá to tam moderně, ale už je to komerční záležitost, za kterou si musí člověk připlatit. Tak například v JZD jsem koupila 3 brynzy, sýr a korbáčky za 7 euro a na Kozím Vršku jsem pořídila za stejnou cenu korbáčky. Nicméně zajímavé je na Kozím Vršku stravování, tedy all you can eat za 7,50 euro. Nečekejte žádné speciality, ale my jsme se tu dosyta najedli.

A právě se pouštím do sepisování skoro třítýdenní dovolené Srbsko - Černá Hora - Albánie. Co konkrétně chcete vědět? O čem se nemám zapomenout zmínit?

PS: A fotka nejlepšího obyvatele Kvačan ;-)