Chočské vrchy

Tento prodloužený víkend (ke konci října) na Slovensku jsem si dlouho neplánovala. Vlastně jsem měla být úplně někde jinde.

By Danča

Je tomu tak. Můj plán byl trochu rozdílný a to takový, že se podívám za bratrem a jeho přítelkyní do Litvy. Ale jak rychle odjeli, tak i rychle přijeli. Tak se snad do Vilniusu podívám jindy. Avšak jsem se stále nevzdávala představy nějakého výletu, až jsem na něj narazila.
Hory!!! A že jsem žádné dlouho nenavštívila a tolik mě lákají. A k tomu poznat nové lidi...proč ne, pomyslela jsem si. Podívala jsem se na přiložené fotky Outdoor klubu a měla jsem jasno. Krásné barevné podzimní listí, kopečky..."To musím vidět." A už jsem potvrzovala svoji účast a zbývalo jen přivolávat krásné počasí.
Vápencové Chočské vrchy představují spojovací článek mezi Západníma Tatrami a Fatrou.

Vše začalo ve čtvrtek večer, kdy jsem vyrazila vlakem směrem Praha. Tam jsem přesedla na další vlak a už jsem potkávala prvního účastníka výletu. V Kolíně se přidali další, pak v Olomouci a nakonec poslední pasažér v Ostravě. Vlak nabíral na zpoždění a já jsem byla za něho i trochu ráda, protože představa vystoupit z vlaku v 7 hodin ráno na Slovensku v Rožumberoku byla o něco lákavější, než v 6 hodin. Přece jen ta zima venku po probdělé noci ve vlaku mě úplně nelákala.

Pátek: Hlavním cílem dne byl nejvyšší vrchol Choč. Což znamenalo nastoupat několik desítek výškových metrů. Cestou jsme potkali zříceninu Likavského hradu, studánky, Malý Choč, chaloupku k přenocování, až jsme stáli na vrcholu s nadmořskou výškou 1 611 m.n.m. A kolem bílo! Ne pouze od sněhu, který na vrcholu ležel, ale hlavně od husté mlhy. Pouze při stoupání na vrchol se nám mraky na chvíli rozehnaly. Asi si umíte představit, co následovalo, když se nám ukázal pohled do údolí. A už to cvakalo (myslím ty foťáky) a nastal boj o co nejlepší snímek.

Likavský hrad

Velký Choč

Ani cesta dolů nebyla o nic jednodušší. Kameny klouzaly a tam, kde chyběly navlhlé kameny, bylo bahno, které klouzalo snad ještě více. A taky jsme podle toho vypadali. Než jsme došli do vesnice Lúčky, umyli jsme si raději boty v potoce, protože s takovou by nás nemuseli snad ani ubytovat. Ještě jsme se podívali na vodopády přímo ve vesnici a už jsme si to mířili k našemu domu.

V Lúčkách

Dala jsem si teplou sprchu a po celém dnu chození, noci ve vlaku jsem byla v 6 hodin večer zralá jít tak akorát spát. Ale nešla jsem, musela jsem vyzkoušet grog z tatranského čaje.

Sobota: Ráno jsme se probudili do krásného slunného dne. Podívali se ze spod na vrchol Choče a představovali si, co jsme mohli den před tím vidět. Hold počasí se na horách mění každým dnem, někdy i hodinou.
První naše pauza byla u jezírka s vodou 32 stupňů. Nádhera! To jsem prostě musela vyzkoušet. Dali jsme si snídani a mohli vyrazit na těch více než 20 km.

Jezírko s vodou o teplotě 32 stupňů

Ten den, jsme ty kilometry nakonec trochu zjednodušili, protože jsme nevystoupali na vrcholy a jen se na ně dívali ze spodku. Myslím, že i tak jsme toho viděli dost. Dost času jsme měli na zřícenině Liptovského hradu, který je nejvýše položeným hradem na Slovensku a tam vznikaly úžasné fotografie.

Liptovský hrad

Po ubytování v našich pokojíčkách jsme se rozhodli jít se najíst. Jelikož v místní vesničce žádná taková restaurace ani hospoda nefungovala, rozhodlo se jít do vedlejší vesnice. Jak jinak než zkratkou. Ještě že někteří z nás měli čelovky. Byla to kratší a o to horší cesta...přes kopec a les...a už jsme tam byli. A v noci jít zpět bylo ještě zábavnější. Po pravdě řečeno, doma bych takovou cestu neabsolvovala. Co člověk neudělá pro ten žvanec. Naštěstí pirožky s brynzou byly vynikající, takže mi to za to stálo :-)

Neděle: Poslední den, kdy nás zároveň trochu tlačil čas kvůli navazujícím spojům. A to se nám málem stalo osudným. Těch pár posledních kilometrů, které jsme museli doběhnout byly opravdu náročný. Ale pěkně postupně.
Brzy ráno, ještě za pěkné mlhy, jsme vyrazili první Proseckou dolinou. To bylo nádherné představení přírody, kdy se k nám postupně dostávaly sluneční paprsky skrz mlhu. To byla pastva pro oči. 

Prosecká dolina

Někteří z nás (spíše většina) jsme museli vyrazit opět na Prosečný hrebeň. Z vrcholu jsme toho moc neviděli díky vysokým stromům okolo a z časových důvodů jsme hned vyráželi dál dolů. A to jsme ještě netušili, co nás čeká. Polomy a polomy všude, kam jsme se podívali. Takže cesta se nám o kapinku protáhla, protože přelézat kmeny a hledat cestičky moc rychle nešlo. Po cestě jsme mysl uklidnili v druhé Kvačianské dolině u nádherného starého mlýnu.

Mlýn v Kvačianské dolině

A pokračovali jsme dál po cestě, která ještě do nedávna fungovala jako hlavní spojnice na Oravu. A ne vždy a všem se v minulosti podařilo ve zdraví dorazit na místo určení. A za nedlouho na nás čekaly nádherné výhledy. Skály, údolí, barevné listí...přesně jak psali v průvodci...NEJNÁDHERNĚJŠÍ OBDOBÍ Chočských vrchů. Poté jsme ještě viděli ve skále hlavu Jánošíka, národního hrdiny Slovenska.

Pohled na Jánošíka

A nakonec pro pocit dostatku času jsme museli zajít do místního malého pivovaru, který se nám pak stal málem osudným. Podlehli jsme pocitu, že vesnice Prosek, kde si někteří nechali batoh (jako např. já), a z které měl odjíždět autobus směr Žilina, je za kopcem. Poté co jsme vyšli kopec a vesnice nikde, druhý a opět se opakovala stejná situace, nás smích přešel. Ale jako v pohádce vše dobře dopadlo a všichni se vrátili ve zdraví domů.