pondělí 28. prosince 2015

Z NMnM do Žďáru


Ten den mělo svítit sluníčko, ale bylo tomu trochu jinak. Přesto jsme se vydali na výlet. A na závěr cesty se přeci jen vyčasilo...asi jako odměna :-) Výlet jsem pro mou pohodlnost, možná i lenost ukončila ve Žďáru nad Sázavou. Přesto jsme ušli pěkných asi 25 kilometrů. Ale teď postupně.


Na rozhraní Čech a Moravy a soch Michala Olšiaka


Nové Město leží na Vysočině a jeho historie se datuje do 13. století, kdy bylo založeno Bočkem z Obřan. Dnes je známé především díky sportovnímu zázemí u hotelu Ski, kde se už desítek let pořádá závod Zlatá lyže a nyní i biatlon, závody na horských kolech a mnoho dalších. A přesně tady, v Novém Městě na Moravě byl náš start. Pokračovali jsme přes Maršovice, kde jsme za autobusovou zastávkou zahnuli do leva a napojili se na turistickou zelenou barvu, která vede Medlovským údolím. Po zelené jsme se drželi celou dobu. Na Třech Studních jsme si prohlédli první sochu na naší cestě, kterou ztvárnil Michala Olšiaka s názvem hejkal Pepino.

Hejkal Pepino


U této vesničky jsme navštívili studánky Barborku a Vitulku, které patrně daly jméno obci. Proslavené jsou návštěvami Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů.


Studánky Barborka a Vitulka

Cestou ze Skleného jsme začali  jít konečně z kopečka kolem přírodní památky Sklenské louky. Louky se řadí mezi přírodní památky díky výskytu ohrožených druhů rostlin a živočichů. Mezi ně se řadí ropuchy, čolci, ještěrky, rejsci atd. Území leží na vlhkých, rašelinných loukách.
Došli jsme do další vesnice Světnova, kde jsme si prohlédli dvou obloukový kamenný most, který vede přes zdejší Stržský potok. Most pochází z roku 1846 a v roce 2014 byl vyhlášen kulturní památkou. Původně přes něj vedla hlavní komunikace ze Žďáru do Svratky. Ze Světnova jsme šli kolem rybníku Strž až jsme přišli do vesnice zvané Stržanov. Neví se, proč nese právě tento název, ale původně ležel na cestě spojující Čáslavský a Brněnský hrad tzv. Libickou stezkou. Úkolem obyvatel byl střežit zemskou hranici a v případě blížícího se nebezpečí měli místní zapálit ohně. A jakou zemskou hranici mám na mysli? Mezi Stržanovem a Žďárem vede hranice Čech a Moravy, což umělecky ztvárnil Michal Olšiak svými sochami u Pilského rybníku.

Vodní nádrž Strž


by Michal Světinský


Pilská nádrž


Téměř u konce cesty jsme si prohlédli zámek Kinských. Původně klášter, patřil ve středověku k významným cisterciáckým klášterům, byl založen v roce 1252. Jeho historii, způsob života v dávných dobách, majitele, spojitost s Janem Santinim a dobu rozkvětu máte možnost poznat na nádherné prohlídce v Muzeu nové generace, které bylo otevřeno na konci srpna tohoto roku. Stojí opravdu za to!

Zámek Kinských

Pohled na Zelenou Horu


Konec jsme završili stylově na vínku ve žďárské vinárně u Raka.

úterý 22. prosince 2015

Z Dubaje na Kokořínsko


Poslední víkend před Vánoci, tzn. zlatá neděle, kdy si zapalujeme čtvrtou svíci na adventním věnci, a přitom počasí venku vypadá jako na jaře. A opět se vyráželo na výlet s Outdoor Klubem nazvaný "Vánoční putování Kokořínskem". Tentokrát jsem se podívala na Kokořínsko, kde jsem vlastně byla poprvé v životě. Tato oblast je pro mě místem neprobádaným, proto na mě působilo jako místo velmi zajímavé a lákavé. Sešlo se nás hodně, tedy v hojném počtu 21 lidí a 4 psů, což bylo fajn. Ztráty byly povoleny, tak nakonec trasa byla projitá až do konce 9 odvážlivci. A mezi nimi i já! ;-) Škoda, že jsme nešli na Vánoční věž, která je poblíž trasy, bylo by to stylové. 


Čáp

Nejprve vkládám mapu:  https://mapy.cz/s/nSmc

Kokořínsko je Chráněnou krajinnou oblastí od roku 1976 a od roku 2014 se k této oblasti ještě řadí Máchův kraj. Oblast vznikla v třetihorách. V severní části oblast přechází v pahorkatinu, kde jsou pro ně typické pískovcové skály, které tvoří zajímavé tvary. Kokořínsko je tvořeno mokřady, doly a vrcholy, kde mezi nejznámější se řadí Ronov, Vlhošť, Stříbrný vrch, Husa, Čap, Dubová hora.

Naše trasa o délce 26 km začala ve městě Dubé, které jsme si nakonec přejmenovali na Dubaj...asi už jsme byli hodně unavení. Z Dubé jsme malinko stoupali, až jsme došli na místo otcovraždy. Zde syn zabil svého otce, protože mu nechtěl povolit svatbu s dívkou, do které byl zamilovaný. Na počest tu stojí socha.


Místo otcovraždy

Výlet tedy začal morbidně, ale poté jsme už pokračovali do údolí potoka Liběchovka, kde se se nachází PR Mokřady dolní Liběchovky. Cestou jsme pozorovaly skály, které byly všude okolo, až jsme zase začali stoupat na vrch Nedvězí. Jsou tu parádní výhledy....nooo snad někdy příště, protože opět díky krásné mlze jsme toho moc neviděli. Hold počasí neporučíme.


Podél Liběchovky

Další zastávkou byla zřícenina hradu Pustý zámek. Nejsem si jistá, zda tu někdy stál nějaký zámek, ale skály byly vynikající. Člověk se mezi nimi prochází ze všech stran. Dívá se ze spod, pak si zase najde místo, jak vylézt nahoru a podívat se do skal z vyšších míst.



Pustý zámek
Na jedné skále na Pustém zámku






Podél Zakšínského potoka, údolí Květnice a Čapského údolí jsme došli na Čáp. Další nádherné místo na trase, kde byl výhled ze skal už o něco lepší.




Část devíti členné skupiny (dvě fotí) - vytrvalci


Postupně se stmívalo a my jsme se vraceli na místo, kde to vše začalo, do Dubé. Příště na shledanou.

čtvrtek 17. prosince 2015

Na chalupě u lesa


Již nadpis mluví za vše. Víte, kde jsem trávila dovolenou? Právě vzpomínám na krasné slunné léto, teplé večery... Jaká dovolená byla u Vás?




Po dlouhém přemýšlení, jestli mám vyrazit za kamarádkami na Rhodos, nebo se k někomu přidat přes Cestovatelskou seznamku, počasí rozhodlo za mě. Předpověď mluvila o vysokých letních teplotách, tak jsem se rozhodla, že bez moře už vydržím, když tropické teplo přišlo za námi. Trávila jsem léto na chalupě a rozdělila jsem si to na dvě etapy. První byla na kolech, druhá byla spíše o koupaní v rybníku za chalupou. A ne jenom o tom....raní cvičení v trávě, večerní posezení u vínka a karet.



Taková pravá pohoda na chalupě. A kdo ví, kdy se mi to ještě poštěstí....teplo, pohoda, babička, chalupa atd. Prostě to vše pohromadě.
Poprvé v životě jsem vyrazila na kole na hrad Lipnici, koupala se v místních rybnících, chutnala vodu z místních studánek, četla, fotila místní krajinu, koupila si v Havlíčkově Brodě antistresové omalovánky, které už nyní vidím na každém rohu. A že jsem u nich první večer vydržela pěkně dlouho...no, pár hodin to dalo. Vzpomínám na park ve Světlé nad Sázavou, na hledání studánky v lese, až jsme tu Prdlavku opravdu našli...a že jsem tomu ani moc nevěřila.




Toto je další důkaz, že i nás je pěkně, tak hledejme, dívejme se :-)







neděle 13. prosince 2015

Pernštejnský (malý) a nedvědický (velký) okruh


Počasí nenaznačuje, že by se měla blížit zima a s ní i sněhová nadílka, proto jsem druhý adventní víkend vyrazila s Outdoor Klubem na jednodenní 31 km dlouhou trasu svrateckým údolím. Opět jsem poznala nové lidi a po delší době viděla "staré" tváře.


Pohled na Pernštejn


Část našich výletníků :-)


Hlavními vesnice, z kterých se vycházelo byl Pernštejn a Nedvědice, které leží již v Jihomoravském kraji při severní hranici s Vysočinou. Abych byla přesnější Pernštejn je osada a Nedvědice městys. Z Nedvědice vedla první kratší ranní trasa, kterou zvládli po náročných vánočních večírcích jen ti nejzdatnější :-) A druhá delší trasa končila v Bystřici nad Pernštejnem.




Mapa kratší trasy zde:
http://mapy.cz/s/mXhN

Hlavním bodem kratší trasy byl hrad Pernštejn s Loubovou vyhlídkou. Jméno hradu je nejčastěji spojováno s německým názvem Bärenstein, což znamená v překladu medvědí kámen. Jelikož v podhradí protéká řeka Nedvědička (medvědice - ve staročeštině nedvědice). Hrad pochází ze 13. století, kdy sídlo patřilo pánům z Pernštejna. Původně se stavba skládala z paláce a věže Barborka. Nyní je hrad majetkem státu. Jelikož je v tento čas uzavřen, nebylo možné se podívat ani na nádvoří. To snad zase někdy příště a přikládám jednu pověst.


O parádivé komorné a zrcadlu

Mladá dívka Eliška se neustále parádila, shlížela v zrcadle a zanedbávala své povinnosti. Když jednou chyběla na mši, všiml si toho starý mnich a šel ji hledat. Objevil ji opětovně u zrcadla. Připomněl jí, že zmeškala začátek mše, ale služka se na něj hrubě obořila. To kněze rozzlobilo natolik, že dívku proklel a ona se propadla do země. Od těch dob prý bloudí chodbami Pernštejna jako bílá paní. Zrcadlo, před kterým trávila parádivá Eliška tolik času, je od těch dob také prokleté. Která žena nebo dívka se do něj zadívá, do roka ztratí veškerou svou krásu. Existuje i jiná pověst, která říká, že bílá paní není komorná, ale šlechtična.

Pokračovalo se lesem na Loubovu vyhlídku, kde člověk najde nádherný pohled na hrad Pernštejn. Díky opadanému listí jsme toho viděli mnohem více, než když jsou všude jen listy. Takže výlety v tuto roční dobu mají něco do sebe. Hlavně se nejde v průvodu lidí.



Pernštejn




Pohled z Loubovy vyhlídky


Mapa delší trasy zde:

Druhá trasa vedla z Nedvědice po turistické značce podél Svratky do Ujčova, dále do Štěpánova, kde je možnost občerstvení. Dosud bylo nutné šetřit energii, jelikož ze Štěpánova se nastoupá pár desítek výškových metrů až k úžasné zřícenině Zubštejn. Zubštejn je jeden z největších hradů na Moravě a první zmíňka se datuje okolo 13. století. Leží na stejnojmeném kopci nad obcí Pivonice nedaleko Bytřice nad Pernštejnem.

Zubštejn


Odtud už to nebyly ani 2 hodiny do Bystřice. A přikládán další fotky jako důkaz, že kromě zmíněných památek je cestou plno krásných míst a pohledů.




neděle 22. listopadu 2015

České Švýcarsko

Státní svátek přímo vybízel k podnikání menších cest. Tou poslední bylo na dva dny České Švýcarsko. Octla jsem se v místech, kde jsem to neznala, nikdy nebyla a kdyby to jen šlo, zůstala bych déle.


Pravčická brána

První cesta vedla jak jinak než k Pravčické bráně. Ano, je to dost komerční místo, ale v tuto dobu už poněkud klidnější, jelikož není příliš plné lidí a ještě se ušetří za vstup, pokud umíte trochu lézt do mezí. Vlastně nebylo na výběr, pokud člověk chtěl až přímo pod bránu a na skály naproti Pravčické bráně. Hlavní vstup byl zamčený.



Ovšem ještě hezčí pohled je ze skal naproti bráně, kde člověk má nejen pěkný výhled na bránu samu, tak i do okolní krajiny a na skály na opačné straně. Vřele doporučuji okolní krajinu trochu probádat. A pokud se zdržíte v podzimním období, je třeba nezapomenout na čelovku, jelikož je brzy tma. A nám se opět podařilo jít při zpáteční cestě po tmě lesem.






Druhý den byl hlavním cílem Dolský mlýn, protože jsem se přeci chtěla podívat na ty čertíky, kteří byli v pohádce Peklo s princeznou :-) I když je toto místo ještě více proslaveno pohádkou Pyšná princezna. Čertíky jsem nenašla, přesto tam bylo krásně. Ještě před návštěvou mlýna jsme se podívali na zámeček, chráněnou lípu, vyhlídku, pokochali se místními chaloupkami až jsme malebným údolíčkem došli až k mlýnu.

Dolský mlýn



Poté jsme pokračovali do kopců na další vyhlídku, typické chaloupky této oblasti a na závěr si prohlédli místní vojenské bunkry, které jsou dochované v bezvadném stavu bez haldy odpadků, jak to můžeme vidět na jiných místech republiky.


Nádherná vyhlídka

Typické chaloupky



Ozdoby chalup a chaloupek





neděle 15. listopadu 2015

Chočské vrchy


Tento prodloužený víkend (ke konci října) na Slovensku jsem si dlouho neplánovala. Vlastně jsem měla být úplně někde jinde.



By Danča

Je tomu tak. Můj plán byl trochu rozdílný a to takový, že se podívám za bratrem a jeho přítelkyní do Litvy. Ale jak rychle odjeli, tak i rychle přijeli. Tak se snad do Vilniusu podívám jindy. Avšak jsem se stále nevzdávala představy nějakého výletu, až jsem na něj narazila.
Hory!!! A že jsem žádné dlouho nenavštívila a tolik mě lákají. A k tomu poznat nové lidi...proč ne, pomyslela jsem si. Podívala jsem se na přiložené fotky Outdoor klubu a měla jsem jasno. Krásné barevné podzimní listí, kopečky..."To musím vidět." A už jsem potvrzovala svoji účast a zbývalo jen přivolávat krásné počasí.
Vápencové Chočské vrchy představují spojovací článek mezi Západníma Tatrami a Fatrou.

Vše začalo ve čtvrtek večer, kdy jsem vyrazila vlakem směrem Praha. Tam jsem přesedla na další vlak a už jsem potkávala prvního účastníka výletu. V Kolíně se přidali další, pak v Olomouci a nakonec poslední pasažér v Ostravě. Vlak nabíral na zpoždění a já jsem byla za něho i trochu ráda, protože představa vystoupit z vlaku v 7 hodin ráno na Slovensku v Rožumberoku byla o něco lákavější, než v 6 hodin. Přece jen ta zima venku po probdělé noci ve vlaku mě úplně nelákala.

Pátek: Hlavním cílem dne byl nejvyšší vrchol Choč. Což znamenalo nastoupat několik desítek výškových metrů. Cestou jsme potkali zříceninu Likavského hradu, studánky, Malý Choč, chaloupku k přenocování, až jsme stáli na vrcholu s nadmořskou výškou 1 611 m.n.m. A kolem bílo! Ne pouze od sněhu, který na vrcholu ležel, ale hlavně od husté mlhy. Pouze při stoupání na vrchol se nám mraky na chvíli rozehnaly. Asi si umíte představit, co následovalo, když se nám ukázal pohled do údolí. A už to cvakalo (myslím ty foťáky) a nastal boj o co nejlepší snímek.


Likavský hrad


Velký Choč

Ani cesta dolů nebyla o nic jednodušší. Kameny klouzaly a tam, kde chyběly navlhlé kameny, bylo bahno, které klouzalo snad ještě více. A taky jsme podle toho vypadali. Než jsme došli do vesnice Lúčky, umyli jsme si raději boty v potoce, protože s takovou by nás nemuseli snad ani ubytovat. Ještě jsme se podívali na vodopády přímo ve vesnici a už jsme si to mířili k našemu domu.


V Lúčkách


Dala jsem si teplou sprchu a po celém dnu chození, noci ve vlaku jsem byla v 6 hodin večer zralá jít tak akorát spát. Ale nešla jsem, musela jsem vyzkoušet grog z tatranského čaje.

Sobota: Ráno jsme se probudili do krásného slunného dne. Podívali se ze spod na vrchol Choče a představovali si, co jsme mohli den před tím vidět. Hold počasí se na horách mění každým dnem, někdy i hodinou.
První naše pauza byla u jezírka s vodou 32 stupňů. Nádhera! To jsem prostě musela vyzkoušet. Dali jsme si snídani a mohli vyrazit na těch více než 20 km.

Jezírko s vodou o teplotě 32 stupňů


Ten den, jsme ty kilometry nakonec trochu zjednodušili, protože jsme nevystoupali na vrcholy a jen se na ně dívali ze spodku. Myslím, že i tak jsme toho viděli dost. Dost času jsme měli na zřícenině Liptovského hradu, který je nejvýše položeným hradem na Slovensku a tam vznikaly úžasné fotografie.


Liptovský hrad






Po ubytování v našich pokojíčkách jsme se rozhodli jít se najíst. Jelikož v místní vesničce žádná taková restaurace ani hospoda nefungovala, rozhodlo se jít do vedlejší vesnice. Jak jinak než zkratkou. Ještě že někteří z nás měli čelovky. Byla to kratší a o to horší cesta...přes kopec a les...a už jsme tam byli. A v noci jít zpět bylo ještě zábavnější. Po pravdě řečeno, doma bych takovou cestu neabsolvovala. Co člověk neudělá pro ten žvanec. Naštěstí pirožky s brynzou byly vynikající, takže mi to za to stálo :-)

Neděle: Poslední den, kdy nás zároveň trochu tlačil čas kvůli navazujícím spojům. A to se nám málem stalo osudným. Těch pár posledních kilometrů, které jsme museli doběhnout byly opravdu náročný. Ale pěkně postupně.
Brzy ráno, ještě za pěkné mlhy, jsme vyrazili první Proseckou dolinou. To bylo nádherné představení přírody, kdy se k nám postupně dostávaly sluneční paprsky skrz mlhu. To byla pastva pro oči. 

Prosecká dolina



Někteří z nás (spíše většina) jsme museli vyrazit opět na Prosečný hrebeň. Z vrcholu jsme toho moc neviděli díky vysokým stromům okolo a z časových důvodů jsme hned vyráželi dál dolů. A to jsme ještě netušili, co nás čeká. Polomy a polomy všude, kam jsme se podívali. Takže cesta se nám o kapinku protáhla, protože přelézat kmeny a hledat cestičky moc rychle nešlo. Po cestě jsme mysl uklidnili v druhé Kvačianské dolině u nádherného starého mlýnu.

Mlýn v Kvačianské dolině



A pokračovali jsme dál po cestě, která ještě do nedávna fungovala jako hlavní spojnice na Oravu. A ne vždy a všem se v minulosti podařilo ve zdraví dorazit na místo určení. A za nedlouho na nás čekaly nádherné výhledy. Skály, údolí, barevné listí...přesně jak psali v průvodci...NEJNÁDHERNĚJŠÍ OBDOBÍ Chočských vrchů. Poté jsme ještě viděli ve skále hlavu Jánošíka, národního hrdiny Slovenska.


Pohled na Jánošíka


A nakonec pro pocit dostatku času jsme museli zajít do místního malého pivovaru, který se nám pak stal málem osudným. Podlehli jsme pocitu, že vesnice Prosek, kde si někteří nechali batoh (jako např. já), a z které měl odjíždět autobus směr Žilina, je za kopcem. Poté co jsme vyšli kopec a vesnice nikde, druhý a opět se opakovala stejná situace, nás smích přešel. Ale jako v pohádce vše dobře dopadlo a všichni se vrátili ve zdraví domů.