Postdam

Brouzdám fotkami v mobilu a najednou mě napadlo, že jsem se Vám vůbec nezmínila o německém městě Postdam, česky Postupim.

Zahrady zámku Sanssouci 

Čekala jsem nádherné město, protože pohled z vlaku byl opravdu lákavý...jen vystoupit. Ale když jsem vystoupila, byla jsem ze začátku trochu rozčarovaná. Uviděla jsem nádherné budovy, plno prostoru všude kolem. Ale zarazilo mě, že jsou to úplně nové budovy postavené ve starším stylu. Jen jsem udělala ještě pár kroků a za touto okázalostí hned stál opravdu příšerný panelový dům. Pokračovala jsme na první náměstí, které mi připomínalo éru komunismu a k tomu všemu zvláštní lidé pankáčského stylu popíjející pivo.

Naštěstí už jsme brzy vstoupili do části, kde byly uličky již několik set let staré, malé obchůdky, kavárny. Tady se mi začalo teprve líbit. Jedna část byla plná domů z červených cihel. Připadalo mi to zvláštní a snad i trochu nehodící se. Ale pak jsem zjistila, že v těchto domech žili lidé z Holandska, protože jejich evangelické náboženství nebylo v jejich zemi schváleno. Byl to důvod, proč se museli vystěhovat ze své země.

Ochutnala jsem tady kafe, které mělo kyselejší příchuť a to jsem se zatím nenaučila pít, tak mě ani nenadchlo. Za to měli výbornou zmrzlinu a to jsem v tuto chvíli ještě netušila, co přijde dál. Jen jsem ušla pár kroků, prošla jsem kolem "malé Braniborské brány" a už jsem stála v krásných zahradách a cestou si prohlížela různé budovy. Byly to zahrady zámku Sanssouci, které patří na seznam památek UNESCO. Zámek nechal vybudovat v 18. století pruský král Fridrich II.
Jestli tady někdy budete, věřte, že potřebujete hodně času na to, abyste je prošli. Stojí to za to! A Vás to nebude stát ani korunu, maximálně bolavé nohy.

Malá Braniborská brána

Zámek Sanssouci

Mlýn v zámeckých zahradách

Zámek Sanssouci

Zámek Sanssouci a budovy vlastnící místní univerzita

Zámek Sanssouci a čínský domek na čaj

Sázavská cyklostezka

Nenáročná stezka vede na místě bývalých kolejích ze Sázavy do Přibyslavy. Mrkněte, jak vypadá dnes jedna strana kolejí a jak druhá :-)

Cestou potkáte několik přejezdů, skály, mosty, tábor, ale hlavně krásnou přírodu. A na Vysočině není obvyklé, že nemusíte za nějakou zajímavostí šlapat do kopce.

Do Sázavy se lze jednoduše dostat ze Žďáru nad Sázavou po modře značené stezce, která vede okolo Žďasu a dál do lesů. Držíte směr na Rozštípenou skálu, ale na hlavní silnici se dáte doleva směrem do Sázavy. A pokud i toto prodloužení by bylo málo, doporučuji si  zajet a podívat se na Žižkovu mohylu. Ta stojí nedaleko Přibyslavy. Při cestě na Havlíčkův Brod se dáte na první odbočce doprava do kopce. Sem to máte okolo 25 kilometrů že Žďáru nad Sázavou.

Žižkova mohyla

Korsika a moje zlomená noha

Léto se blíží ke konci, a abych se ještě dostatečně nahřála na slunečních paprscích a udělala si zásobu tepla na zimu, vyrazila jsem na týdenní trip na Korsiku. Díky Outdoor Klubu se nás sešlo celkem devět. Nikdy jsme se nepotkali a asi každý měl v hlavě malý či velký otazník nad tím, kdo přijde a s kým bude týden trávit svůj čas. Každý byl jinak připravený, měl trochu jiné představy, plány, zkušenosti, ale nakonec jsme se snad navzájem doplňovali.

Plán byl:
https://docs.google.com/document/d/1LwtxPXfelSMpSddpRqoBO3g-my-50kBTi5uaLabbTQM/edit?usp=sharing

A realita:

Čtvrteční odpolední setkání proběhlo v Praze a již tady začínaly být některé skutečnosti víc než jasné… například, kdo bude téměř vždy poslední a zaslouží si přezdívku devátá :-) Na parkovišti se auto zaplnilo po strop a mohli jsme vyrazit na cestu. Moc si z noční cesty nepamatuji, ale ranní trajekt v Livornu jsme stihli jen tak tak. Na něm jsme měli čas pořádně se protáhnout, natáhnout, projít nebo dospat.  Jak bylo každému libo.

Na Korsice nás hned po několika kilometrech přivítal požár, který upozorňoval na nedostatek vody, což jsme v průběhu cesty trochu poznali i my na vlastní kůži ;-)

Cílem pátečního programu bylo dojít na horské louky Pozzi (1783 m.n.m.). Nádherné místo s malou farmou a jedním starým pánem, koňmi a krávami.

By Vláďa

Večer nastávalo první vybalování a přebalování. Spočívalo v tom, že se téměř všechny věci vyskládaly z auta a než se šlo spát, tak se vše skládalo zpět. Tato rutina následovala každý večer po celý týden. A kdyby jen večer ;-)

Někteří si na tomto místě dali večerní koupel (prý teplou) v řece a šlo se spát, protože nás čekalo brzké vstávání.

Sobota byla ve znamení řek, potůčků, tůněk a vodopádů. První cesta byla ještě téměř suchá, ale další byla o dost akčnější. To poznala i moje kolena a lokty. Dokonce mi ani nezbývalo nic jiného, než skákat ze skály. Když jsem si tam na kraj stoupla, věděla jsem, že musím hned skočit a nerozmýšlet se, protože by to možná trvalo mnohem déle. O náročnosti cesty svědčila druhý den bolest rukou. Ten den jsme ještě stihli zkouknout vodopád Piscia di Gallo. Odměnou nám byla večerní prohlídka nejjižnějšího města Korsiky Bonifacia, jeho přístavu, hradu a úzkých uliček.

By Vláďa

Vodopád Piscia di Gallo

Večerní Bonifacio

Jeden z nejkrásnějších dnů pro mě byla neděle. Jak pěkně začala, trochu hůř skončila. Ale pěkně postupně. Brzy ráno jsme se byli projít na útesech s výhledy na moře a Bonifacio. Došli jsme k majáku Capo Pertusato. Poté jsme se přesunuli do města, kde následovalo kafíčko, zmzlinka, procházka a nákupy. Prostě pravá jižanská pohoda.

Brzký ranní pohled na Bonifacio

Odpoledne jsme se přesunuli na pláže, kde se přichystal obědový piknik, následovalo koupání, opalování a válení.Při cestě zpět jsme se trochu skamarádili s místními Korsičany v malém baru u pláže a pak jsme mohli vidět nejlepší kreace tanečníků diska :-D

A i na spaní tento den nakonec došlo po dlouhém přejezdu a vybrali jsme si místo u kapličky, kde byl malý schůdek. Přesně ten jsem v rychlosti v noci přehlédla, špatně šlápla a další akce pro mě byly velmi omezené.

To mi dalo šanci v pondělí se trochu projít po městě a ochutnat další místní kávu. Procházka ovšem spočívala v obejití kostela během celého dopoledne. A pro mou rychlost jsme se nestihli podívat ani dovnitř. Stihli nám před nosem zamknout dveře.




Poté na jiném místě oběd atd. Moje turistika se trochu zvrtla z vysokohorských túr na túry po ochutnávkách místního jídla a pití. Přišla jsem o krásné vyhlídky, ale s pomocí druhých mi neuniklo krásné večerní koupání v řece u kamenného mostu. Taková romantika v devíti lidech.

Před námi byla nejchladnější noc týdne v horách na místě zvaném Col de Vergio (1478 m.n.m.), kde už v září se objevují ranní mrazíky.

Col de Vergio

 V úterý ostatní čekal dlouhý výstup na Paglia Orba (2525 m.n.m.), který nedopadl úplně podle jejich představ. Ovšem můj den probíhal okolo parkoviště. Potkala jsem nové kamarády, bouřku s kroupami jsem přečkala se skupinkou hasičů a pracovníků národního parku, kteří kontrolovali, jestli někdy neudeří blesk a nezačne hořet. Moji kolegové nahoře neviděli kvůli mlze na krok, pořádně zmokli, před obrovskými kroupami se schovávali pod skálou a nakonec jim nezbývalo nic jiného, než slaňovat. Pro tentokrát si nejsem jistá, komu bylo lépe.

Moji noví domácí mazlíčci

Středeční den pro většinu z nás probíhal u přehrady Calacuccia. Pozorovali jsme, jak k nám přes most přicházejí krávy a zase odcházejí prasata. Smutnější bylo pozorování převážení zraněných z míst, kde jsem si v noci myslela, že stojí chata, a já vidím na její okénko. Bohužel to byl oheň, u kterého někdo trávil noc.

U přehrady  Calacuccia

Navečer jsme si nakoupili v supermarketu a všichni se sešli na pláži nedaleko Bastie a shrnuli si celý týden. Byla to naše poslední noc na Korsice. Jedině doporučuji usínání při zvuku šumění moře, to nemá chybu.

Ve čtvrtek jsme si na závěr prohlédli malé centrum v Bastii a už se mířilo na trajekt.

Opět nastal krásný čas, kdy se spalo, četlo, procházelo, opalovalo, třídily se myšlenky a povídalo se…

Ještě nás čekala společná cesta do Prahy a týdenní dovolená byla u konce.

Hesla týdne: Hašek, někde tam byla, chybí voda, vodopád, Huel, řízek

Následky: