pátek 5. října 2018

Chočské vrchy ve čtyřech dnech

Podívat se znovu do Chočských vrchů přišlo neplánovaně a trochu z nenadání. Poprvé jsem se do těchto vrchů podívala před třemi lety se skupinkou lidí z nichž jsem nikoho neznala. Cestu si můžete připomenout v příspěvku Chočské vrchy. Nicméně my jsme se chopili příležitosti a teď vyjeli. Přímo jsme utekli z rozpálených ulic města, kde se denní teploty pohybovaly kolem 35 stupňů ve stínu.


Jedna vrcholová - Chopok


Itinerář:
1. den Liptovský hrad, Kalameny, Lúčky
2. den vrcholy Nízkých Tater
3. den Kvačanská a Prosiecká dolina
4. den Termální koupel, nákup místních produktů

Liptovský hrad




V neděli jsme si ještě dali rodinný meeting na Černém mostě a kafíčko s Peťou na Václaváku, kde jsme naplánovali další cestu, a vyrazili směr Slovensko. Asi za 6 hodin, tedy kolem 1 hodiny v noci jsme dorazili na místo. Cílem nám byly Lúčky u Liptovské Mary, přesněji Kalameny. Za vesnicí u lesa se nachází termální jezírko, jak jsem před pár lety zjistila, a přišlo nám to jako super místo k přenocování s večerní koupelí. Jelikož se pár hodin před naším příjezdem Kalamenama prohnaly bouřky, bylo všude dost vlhko a teplota se pohybovala okolo 16 stupňů. Což v té chvíli z těch 25 a více přes noc bylo poměrně málo. Proto jsme zvolili hned druhou možnost a to přespání v autě. A náhle přicházejí na svět výhody malých lidí ;-) Samozřejmě jsme si nenechali ujít koupel v termálních pramenech, které mají okolo 35 stupňů. A nemyslete si, jaká to nebyla romantika. I když by být mohla, což o to, ale v jezírku bylo tolik lidí, když jsme v noci přijeli. A stále noví lidé přijížděli. A abych pravdu řekla, v noci mi v těch plavkách byla pěkná zima, ale nemá to na to, co přišlo při výstupu z jezírka. No klepala jsem se jako osika. To by ta voda musela mít minimálně o 10 stupňů víc, abych se pořádně prohřála a pak si chladu užívala. Máte někdo nějaký tip?
Koupel jsem si dopřála ještě ráno před snídaní. To už pomalu přijížděli lidé, kteří tu chtěli trávit den. Z dálky jsem si všimla, že za vjezd se začal vybírat poplatek. Později jsem se dozvěděla, že dělá 2 nebo 3 eura. A jestli nechcete platit, tak to udělejte jako my ;-)


Termální jezírko u Kalamen

Soukrome mini jezírko :-)



Už ranní teploty naznačovaly, že bude přes den pořádné vedro a to ani nebudu mluvit o tom dusnu. A představa koupat se přes den v teplém jezírku nás vůbec nelákala. Pro nás byla lepší volba si vyrazit na výlet. A po tréninku v albánkských a černohorských horách byl kopec hračka. Dokonce si naší kondičky všimli i místní...asi takoví turisti k nim často nejezdí :-D Na kopec jsme nešli úplně jen tak, nachází se na něm Liptovský hrad, který dali do pořádku místní obyvatelé Kalamen. Neříkám, že ho dali do původního stavu, ale hrad zpřístupnili turistům prostřednictvím žebříků, dřevěných mostů a malého přístřešku pro turisty. Jednoho z nadšenců jsme nahoře potkali i se psem a dcerou. Popisoval nám fotky, které najdete v knize uložené v přístřešku. Dozvěděli jsme se, že byl na vojně v Nymburce, ale to by bylo na jinou kapitolu.
Na hradě jsme potkali rodinu Čechů z Vyškova a kromě vyfocení jsme si vyměnili některé tipy z Chočských hor. Hned druhý den jsme využili rady, kde parkovat zdarma v Nízkých Tatrách při túře do hor. Jde o nejhornější parkoviště s označením na Mapach.cz jako centrální parkoviště. Leží kousek od Vrbického plesa a od parkoviště přes cestu se nachází lanový park. Cestou sem lze zastavit u Demänovské ledové jeskyně. Podle rad místních raději navštivte Demänovskou jeskyni svobody. Cenově je přívětivější a vzhledově jsou poměrně stejné. Slyšela jsem, že led v ledové jeskyni nestíhá dorůstatat, tak už to není, co to bývalo. Tak abyste nebyli zklamaní. A třeba jednou bude bez ledu úplně, hmm? Ale to už je pouze moje dedukce.


Cesta od jezírka na Liptovský hrad

Jeden z přístupů na Liptovský hrad

Výhled z Liptovského hradu

Hlídač Liptovského hradu

Pohled na zbylé části Liptovského hradu


Z Liptovského hradu jsme to vzali zpět přes louky do centra Kalamen a vyrazili dál do Lúček na Lúčanský vodopád, který leží na potoce Teplianka. V létě se zde člověk příjemně zchladí. A i přes to, že bylo sucho, vodopád stál za to. Po občerstvení jsme vyrazili zpět k termálnímu jezírku do Kalamen kolem lesa po místní pěšince. Na mapě cestu vidíte jako přerušovanou zelenou stezku spod názvem NCH Cyrila a Metoda. V Lúčkách také najdete větší komplex termálních lázní včetně ubytování. Pokud byste se rozhodli strávit den tady, připravte si 29 euro na osobu. Termály lze navštívit i na kratší dobu, pouze na několik hodin.



Cestou z Liptovského hradu do Kalamen



A jedéééém! 

Lúčanský vodopád



Asi před 15 lety jsem byla u Liptovské Mary v termálech v Bešeňové. Když si vzpomenu na ty klidné a příjemné termály, ač sice nemoderní, je mi z toho úzko, co se z toho stalo.... moderní, komerční atrakce. A co teprve na to mají říkat místní! Ti, kteří vyprávějí, jak vyráželi na výlet s lopatou, pivem a gulášem, u Bešeňové vykopali menší díru, kde se naložili a užívali si jejich vlastní homemade wellness. V té době stačilo kopnout a měli termální vodu. Časy se mění, ale zrovna v tomhle ohledu bych čas raději zastavila. Ale tady jde o business.


Procházka z Kvačan


Chopok a Ďumbier




Další den jsme se vydali do Nízkých Tater. Kdyby chtěl někdo využít služeb, zpáteční lístek na Chopok stojí okolo 20 euro na osobu, pouze nahoru stojí 17 euro. My jsme si to vyšlápli od parkoviště okolo Vrbického plesa po žluté Demänovskou dolinou okolo potůčku Zadná Voda k rozcestí Tři vody a až na Sedlo Polany. Zde jsme opustili žlutou turistickou stezku a pokračovali po červené na Chopok. A tady padlo rozhodnutí. Nejdříve jsme váhali, jestli se vydáme na Ďumbier. Ale nakonec jsme si řekli ano. Sice skoro všichni šli proti nám, takže jsem se cítila dost nesvá, ale aspoň mě to vyburcovalo k většímu výkonu a vyššímu tempu. A jednu velkou výhodu to přeci jen mělo, na vrcholu Ďumbieru jsme stáli téměř sami. Zpět na parkoviště jsme vyrazili nejdříve po červené a po krátké době se napojili na zelenou. Z té jsme se po nejprudším klesání napojili zpět na červenou. K Vrbickému plesu jsme se chtěli dostat posledním úsekem po modré, ale nakonec jsme to vzali zkratkou přímo po sjezdovce. Nevím, jestli to teda byla výhra, ale zdárně jsme došli.
Cestou jsme nastoupali necelé 2 km a cestou nazpět se už ozývaly kolena. Používá na to někdo nějaký doplňky stravy?

Sedlo Polany

Nízké Tatry, cesta na Chopok


Cesta z Chopoku na Ďumbier

Nízké Tatry


Na vrcholu Ďumbieru

Panoramata na Ďumbieru

Druhá vrcholová - Ďumbier

Panoramata z Ďumbieru

Odpočinek při sestupu z Ďumbieru

Cesta z Ďumbieru

Kvačanská a Prosiecká dolina



Další den jsme vyrazili Kvačianskou dolinou z obce Kvačany. Tady jsme byli několik nocí ubytovaní a proto jsme se z výletu potřebovali vrátit zase zpět sem. Ač se to nezdá, nastoupili jsme přes den dalších 1 000 m. Cesta dostává trochu jinou dimenzi, když si člověk uvědomí, že ještě před pár lety, přesněji do 80. let to byla jediná spojnice mezi Liptovem a Oravou nejen pro lidi, ale i auta. V některých částech byla cesta položena o pár metrů výše, jak si v některých místech lze všimnout. Lidé zde chodili v létě i v zimě pěšky, někdy s těžkými kufry v ruce. Jiní měli na cestu koně. Pro nás již nepředstavitelné, pro ně každotýdenní rutina.
Na začátku cesty, po levé straně, si můžete všimnout hlavy Jánošíka vytesané do skály. Upozorňují na ni značky podél cesty. Národní hrdina, který "chudým dával a bohatým bral". Nebo kradl? Toť otázka O:-) Dalším záchytným botem je dřevěná vyhlídka s výhledem do strmého údolí potoka Kvačianka. Za nás to byl potok, ale umím si představit, jak se může na jaře přeměnit v pořádnou řeku. Vyhlídku jsem si ani nevyfotila, jelikož na ní v tu chvíli bylo tolik dětí a hluku, že jsme raději šli k vodním mlýnům Oblazy pocházející z konce 19. století. Kumulovalo se tady asi nejvíce lidí z celé cesty, jelikož pro některé je to hlavní cíl z Kvačan, pro jiné procházka z Velké Borové.

Dřevěná vyhlídka s hlavou Jánošíka v pozadí


Dolní mlýn Brunčiakovský, nazývaný po posledním majiteli dali dobrovolníci do super stavu. Člověk si tady může přiblížit obyčejný život před několika desítkami let. Ony ještě do poloviny 20. století mlely. Na takových místech  si vždy říkám, jak se doba rychle mění. Opravili přítok s vodou a díky tomu rozjeli mlýnské kolo, v patře stojí větší pila. To, co v nějakém muzeu ani neuvidíte, je tady zachováno v původním stavu a ještě za dobrovolný poplatek. Snaha se cení, tak prosím taky přispěje. Ještě zbývají opravit další dva domky. Jedním z nich je horní mlýn, ve kterém ještě do roku 1975 žila žena mlynáře Gejdoša.

Dva domky čekající na opravu (vpravo horní mlýn)

Dolní mlýn a jeho části



Dolní mlýn

Most nejen pro lidi...


Po modré značce jsme pokračovali dál do Prosiecké doliny. Ovšem než jsme se do ní dostali, zašli jsme se podívat k Ráztockému vodopádu. Ten jsem před třemi lety úplně přešla a byla to tedy škoda. Člověk musí trochu přeskakovat přes potok. Pak nevím, jak to vypadá, když je více vody, ale za nás se to dalo zvládnout. Dokonce máme i jiné zážitky, třeba ten, když jsem nad nás chtěla vyhodit tu studenou vodu a tím nás v tom horku osvěžit. Hmm a místo toho voda letěla rovnou do obličeje Honzovi. Někdy se ovšem daří...

Ráztocký vodopád


Ve Velké Borové jsme konečně ochutnali místní specialitu, halušky. Zašli jsme na ně do Bufetu Goral, tedy poslední dům ve vesnici po naší cestě směrem do Prosiecké doliny. Pokud byste se někdo rozhodl jít na Čiernou Horu musím Vás od toho zrazovat. Podívejte se, jak to minule dopadlo. A směrem od Prosieku byla dokonce cesta uzavřená pro lesnické práce. Ale nejsou tam pořád??

Tradiční slovenské halušky


Než jsme přišli do Prosiecké doliny, pokud se nemýlím jménem, stáli jsme na Svoradově planině. Místu, odkud stéká voda z místních kopců. Tady na ní leží Jákobova propadlina, která všechnu vodu pobírá. Pokud ta se naplní, voda si nabere směr Prosiecké doliny. To je dobré mít na paměti, pokud hrozí deště, aby se cesta nestala spíše peklem. Dole v Prosieku byly fotky, jak cesta může vypadat...a nejsem si jistá, kdo by to zvládl. Prosieckou dolinou totiž vede několik žebříků. Za nás byla cesta úplně vyschlá. Dokonce jsme se rozmýšleli, jestli odbočit z cesty a zajít si k Vodopádu Červené piesky. Jak se říká, za pokus to stojí a nakonec jsme se vodopádu dočkali. Sice malého, ale aspoň jsme měli důvod se zastavit ;-) Další část cesty mi přišla nezajímavá po dolní úsek Prosieku. Tam už se jde kolem Prosiečanky a místo po zemi se jde po dřevěných lávkách. Úplně původně byla cesta mezi skalami mnohem užší, než zasáhla lidská síla. V některých místech doliny jsem si všimla železných traverz. A k čemu sloužili? Z dřevěných latí zde byla vytvořena cesta, někdy i několik metrů nad řekou. Po ní lidé z Prosieku hnali dobytek na pastvu. Konec tomu dali partizáni, když cestu vyhodili do vzduchu. Od té doby už se neobnovila do původního stavu.


Horní část Prosiecké doliny



Vodopád Červené piesky


Nesmí chybět zvířectvo

Prosiecká dolina

Botanická část

Pohled na Liptovskou Maru

Cesta do Kvačan


Poslední den, spíš část z něho, jsme využili k odpočinku a nákupu suvenýrů. Dostali jsme tip na přírodní termály v Liptovském Jánu. Uprostřed koupelí je Kaďa, kde je hlavní pramen. Ve vodě se na těle drží bublinky a příjemně to štípe.

Jako sardinka...naložená v Kadi


Na cestě zpět jsme se zastavili v Bukovině v JZD a nakoupili ony suvenýry, tedy brynzu a jiné slovenské speciality. Vše za rozumnou cenu. Určitě jsou více připraveni na turisty na Kozím Vršku.  Vypadá to tam moderně, ale už je to komerční záležitost, za kterou si musí člověk připlatit. Tak například v JZD jsem koupila 3 brynzy, sýr a korbáčky za 7 euro a na Kozím Vršku jsem pořídila za stejnou cenu korbáčky. Nicméně zajímavé je na Kozím Vršku stravování, tedy all you can eat za 7,50 euro. Nečekejte žádné speciality, ale my jsme se tu dosyta najedli.
A právě se pouštím do sepisování skoro třítýdenní dovolené Srbsko - Černá Hora - Albánie. Co konkrétně chcete vědět? O čem se nemám zapomenout zmínit?


PS: A fotka nejlepšího obyvatele Kvačan ;-)


neděle 24. června 2018

Pojedeme do Albánie!

Zdravím všechny, kteří sledují moje cesty.
Minulý rok jsme vyrazili do Rumunska. Bylo září, v horách sníh, dny se zkracovali a proto letos vyrážíme v červenci o něco dřív a to do Albánie. Chtěli jsme vyrazit v červnu, ale to bohužel nevycházelo. Tak pro změnu bude nejspíš teplo až moc :-O



První noc nejspíš strávíme nad mapou pod širákem na jížní Moravě a další noc by měla být již v centru Bukureště. Tam máme už rezervaci. Další zastávkami budou snad Karafiátové hory, zastávka se známýma (snad dáme ne jeden společný trip) a .... A co dál?? Nějaké tipy a rady?

 Pomozte nám doplánovat cestu :-)

Michaela + others 3 people

pátek 8. června 2018

Trip to Romania IV.

Náš pobyt se blížil ke konci a v této části, již čtvrté, chci představit naše poslední dny cesty. Připomínám, že na začátku jsme trávili několik dnů v Maďarsku, hlavně v Budapešti, poté jsme pokračovali přes Sebes, opevněný kostel, Draculův hrad a tzv. pyramidy do hor na Transfagarasan s cestou na nejvyšší horu.

At this part I want to introduce our last steps on the trip in Romania. First steps were few days in Hungary, exactly in Budapest, then we traveled througt Sebes city, Draculas castle  and place which is call as pyramids. We were in mountain, near the Transfagarasan with the biggest mountain.

Kolo na hradě Rasnov


Cesta přes hrady a kláštery do pohoří Bucegi

Tentokrát jsme nocovali v opravdu povedeném Campu Vampaire camping ve městě Bran. Stál nás podobně jako byt. "Což se tedy vyplatilo." Navíc večer přišel majitel, že se v kampu nesmí rozdělávat oheň a museli jsme ho ihned uhasit. Tím ukončil celkem i naši veškerou večerní zábavu, protože při pár stupních nad nulou není úplně příjemné sedět na lavičce a popíjet studené nápoje. Dorazilo nás hodnocení na webu, kdy si jeden kluk pochvaloval kamp a pro potvrzení přidal fotku u ohně.

Tonight we slept in crazy Vampaire camp in Bran. The night cost as accomodation in flat from previous day and furthermore we could not make a fire. We had to extinguish the fire and so our fun went off. At night it was 5 degrees and you do not want to sit outside without heating from the fire. Camp, however, had a good rating on Google - there was a rating with photos of the fire, which made us a  bit angry.


Sem jsme se přiblížili kvůli druhému Draculově hradu, hradu Bran, kde paradoxně bylo více stánků a turistů, než na předchozím Draculově hradě, přesto že tento hrad nikdy nevlastnil. Možná zde byl vězněn. Ovšem anglický spisovatel Bram Stoker, který o Draculovi napsal knihu, nikdy v Rumunsku nebyl a tento hrad viděl pouze na obrázku, přesto sem děj zasadil. Hrad slouží jako muzeum, má několik malých místností, schodišť, skrytých míst, že jsem při jeho prohlídce neměla tušení, kde se přesně nacházím. Ještě větší překvapení pro mě bylo na závěr, kdy jsem zjistila, že jsem prošla celý vnitřní okruh dokola a ocitla jsem se znovu na nádvoří. Zajímavostí je, že do konce 2. světové války tu žila Marie Edinburská a její dcera.

We traveled there for the second Dracula castle, Bran castle. Paradoxically there were more tourists and various thematic stores, even though Dracula never owned the castle. But english writer Bram Stoker who wrote about Dracula, saw this castle on the picture in a library and so wrote about it as Dracula's castle. I inspected the castle from inside. There is a museum and a lot of small rooms, staircases and secret rooms that I have no idea  where I am.  Next castle we visited was Rasnov. You can find it about 15km from Brašov. The castle has beautiful views of the local hills and the valley. We walked by narrow streets from 13. century where still people live. Interestingness is a well with deepness of 140 metres. It was built by Turkish prisoners whom a freedom was promised. Unfortunately they never got it.

Hrad Bran

"Rasnov, zřícenina hradu, na kterém žijí běžní obyvatelé."

Další hradní zastávka byla u hradu Rasnov. Leží 15 km od Brašova a myslím, že by byla chyba ho vynechat pro jeho krásné výhledy na zdejší kopce i široko do údolí. Procházíte se úzkými uličkami ze 13. století a hrad má ještě pořád stálé obyvatele. Zajímavostí je studna hluboká 140 metrů, na které pracovali turečtí vězni. Byla jim slíbena svoboda za její vykopání. Ale té se jim za odvedenou práci stejně nedostalo.

This day we visited also castle Rasnov. You can find it 15 km from Brasov. From castle is beautiful view to local hills and on other side to wide valley. We walked by narrow streets from 13. century where still people live. Interestingness is well with deepness 140 metres. It made turkish prisoners whom was promised freedom after job but freedom still didn't come.

Hrad Rasnov

Hrad Rasnov

Ulička na hradě Rasnov

Další z uliček hradu Rasnova

"Zámek Peleš a Pelisor v minulosti navštívil Kaddáfí."

Z hradu Bran a Rasnov jsme si udělali skoro poslední výlet k duchovnímu místu ve městě Sinaio. Prohlédli jsme si klášter pojmenovaný podle biblické hory Sinaj, založený v roce 1695. Skládá se ze dvou nádvoří a v centru leží kostel v byzantském  slohu. Dodnes v klášteře žijí mniši, kteří nosí tradiční oděv.
Odtud jsme pokračovali k zámku. Ani netuším, co se ve všech budovách skrývá. V některých jsou restaurace, v jiných hotely. Ale hlavními budovami jsou zámky Peleš a Pelisor. Řekla bych, že stavby jsou něco mezi hradem a zámkem, těžko identifikovat. Zámek Peleš by měl být přístupný veřejnosti, ale natáhlé lano a stráž tomu moc nenasvědčovali. Byl dostavěn v roce 1914 pro Karla I. a jeho ženu Alžbětu. Ta se zasloužila o výzdobu interiérů. Zámek má 106 pokojů a 3 500m². Tato impozantní stavba se skládá z německých dřevořezeb, muranského skla, italských artefaktů a mnoha dalších vzácností. Vevnitř by se měly nacházet benátská zrcadla, renesanční zbraně, perské koberce, nábytek zdobený perletí, ebenovým a ořechovým dřevem, kůží atd.
Avšak se zámkem je spojena temnější část historie, kdy zde pobýval diktátor Ceaušescu. Bral si sem státní návštěvy a proslulý je hon Muammara Kaddáfího, kdy v okolních hvozdech údajně přišel na honu o život člen vládní delegace libyjského vůdce Kaddáfího. Prý to nebyla náhoda...

After Bran castle we visited spiritual place in Sinaia city. It was a monastery built in 1695 composed of two courtyards and byzantine church where a monks still live.
Close to the monastery there are 2 castles - Peles and Pelisor. The Peles castle was buildt in 1914 for Charles I. and his wife Mary. Peles should be open to public but the guard in front of the door did not allow to go inside to anyone. House has 106 rooms and 3 500 square meters and is built in German woodcuts with Murano glass, Italian artifacts and other raritis. Inside should be Venetian mirrors, Renaissance weapons, Persian carpets and furniture decoreted by pearls with ebony wood and leather etc. With the castle is conected a darkness history with Ceausescu. He was visited by politicians from around the world, including Muammar Kaddáfí. During hunting, one man from the governmental delegation died. Probably it wasn't happenstance...

Klášter v Sinaji









Zámek Peleš a Pelisor


Touto nocí pro nás končilo nocování venku. Dalo nám tentokrát zabrat, než jsme si našli nějaké vhodné místo na spaní, ale nakonec stálo za to. Místo se našlo na paloučku u lesa u národního parku Bucegi. Podle množství ohnišť, které jsme ráno viděli, nebyli jsme zdaleka jediní, kdo tu kdy nocoval. V této části Rumunska se zvyšuje pravděpodobnost setkání s medvědem, proto jsme žádné jídlo nebrali do stanů a ani nenechávali v bezprostřední blízkosti. Ráno jsme vyšli po křížové cestě na kopec, kde jsme se vrátili jakoby o několik let zpět. Na kopci se staví kostel, což dnes považuji spíše za raritu a cestou jsme potkali starší paní se šátkem na hlavě, která se mi zaryla do paměti, takovou babičku kterou známe spíš z pohádek.

This night was  the last  we slept outside. I hoped this was the last this year. This time it was difficult to find place for sleeping. We found it on meadow next to a forest and national park Bucegi. Seems that on this place a lot of people were sleeping because there were a lot of fireplaces. We left all the food in the car for night because warning about bears. In the morning we went to hill near our camp where some small church was built. Some old grandmother sat at the church and maybe she was magical because she looked like from fairy tale.




"Nejen v Egyptě můžeme vidět sfingu."

Hned na začátku bych chtěla všechny varovat, kteří budou mířit do parku Bucegi v centrálním Rumunsku. A to tím, že lanovka jezdí ze Sinaia jen do 14:30. Nám to předchozí den zkomplikovalo plány, ale ten brzký čas je vlastně i opodstatněný. Naše túra byla dost náročná, i přesto že jsme se nahoru nechali vyvézt lanovkou. Nahoře v nadmořské výšce okolo 2 000 m.n.m. jsem si připadala jako v jiném světě, protože příroda tu je úplně jiná, než kde jsme dosud několik dnů pobývali. Po náhorní plošině , aspoň tedy vzhledově, jsme šli několik kilometrů, kde byly k vidění kameny nejrůznějších tvarů. Asi nejznámější z nich je Sfinga, tedy velký kámen připomínající Sfingu z Egypta. Naším cílem byl obrovský kříž na skále. Byl postaven na památku obětem druhé světové války. A je odtud nádherný výhled, který stojí za to.  Nás z 2 250 m.n.m. čekalo jen klesání. Občas dost prudké a ke konci jsem byla už vděčná za každou menší rovinku. Cestou nás občas potkaly řetězy a jinde pro změnu žebříky, ale nakonec jsme sestoupili na krátkém úseku do 1 000 m.n.m.
Zároveňt tímto výletem jsme pomalu končili naši dovolenou a cestu do Rumunska.

At the beginning of this part I want to inform about the opening hours of the cable car. It is closing soon afternoon at 14:30 in the September. It is logical because the way back take about 5 hours. So if you want to go up in the evening, you will back in the night. The plateau is around 2 000 metres above sea level. We went many kilometres where are rocks of different shapes for example the most popular sphinx. The aim was big cross which was built as a memory to victims of world war. There were also beautiful view from 2 250 metres above sea level. On the way back we were climbing ladders and chains because the way was steep to 1 000 metres above sea level.
The trip to Ramania was almost over.

Bucegi


Sfinga v Bucegi


Bucegi






Přespání na bytě v Sebes, který se poprvé osvědčil, na nás udělal opět dojem. Jako stálí zákazníci jsme dostali slevu.
V 10 hodin dopoledne jsme vyjížděli ze Sebes a za 10 hodin včetně přestávky na oběd  a rychlého nákupu místních produktů jsme dorazili na Vysočinu. A mohly začít přípravy na svatbu. V 11 hodin večer jsem šla na šípky. Dostala jsem totiž za úkol vyzdobit altánek na obřad :-O A takto to dopadlo....

First sleeping in apartment in Sebes was ok so we slept there even the last night during a travelling back. As repeating customer we had sale for second night there. With smaller stop in Budapest for last shopping and break for lunch we were at 10 p.m. in Vysocina. Prepering for the wedding could beging at 11 p.m. I promised to prepare place for ceremony and it looked like.....


Svatba na Moravě