Vánoční Budapešť: co nezapomenout navštívit v této metropoli

Už předminulý rok jsme na vánoční trhy vyrazili do Vídně a naposledy v roce minulém, tedy v roce 2017 to byla Budapešť. Kam to bude příště v letošním roce 2018? To jsem ještě vůbec netušila, když jsem tento příspěvek začala psát. A teď už to vím. Je to Paříž!!! Máme letenky za krásnou 1Kč.

Přestože jsme v Budapešti krátce pobyli v září minulého roku, přidali jsme se k mému bratrovi, jeho novomanželce a známým a vyrazili znovu. Vánoční atmosféra tady na mě úplně tak nedolehla, jak bych si představovala. Myslím si, že za tímto účelem je lepší vyrazit do jiných měst. Avšak neříkám, že Budapešť nemá co nabídnout. Ba naopak, těším se, kdy ji navštívím příště. My jsme minimálně odjeli od všech těch starostí a povinností.

Two years ago I visited Christmas market in Vienna and last year we spend time in Budapest. What will be this year 2018?? It didn't know it when I began to write this story. It will be in Paris! Even when we visited Budapest in September, we travelled there again with my brother his new wife and friends. But I don't think that it is the best city for Christmas markets and their atmosphere. For example the Vienna was more beautiful. On other side I don't say that Budapest isn't interesting city.

Výhled na Citadelle

Na této cestě jsme si poprvé vyzkoušeli jízdu přes BlaBlaCar, tedy na naší cestě jsme svezli několik lidí. Tak kdo bude příště?? Má to svoje velké výhody. Samozřejmě finanční výhody a hlavní nevýhoda je, že nikdy nevíte, koho v autě potkáte. Přemýšlím ale, že to může být i výhoda :-) My na cestě potkali fajn lidi a někteří nám dali dobré tipy, která místa v Budapešti navštívit.

On this our journey we tried at first time to travel with BlaBlaCar application so some unknown people travelled with us. Who will be next time? This way of traveling has several advantages. You never know who you meet and in addition you get a paid. will be in car with you. We met nice people and some of them gave us advices what we can visit in Budapest.

Itinerář:

1.den cesta

2.den Citadella, rozhledna János Hegy, lázně Széchenyi

3.den centrální hřbitov, vánoční trhy

Naši bandu 8 lidí jsme vyzvedli na ledě v parku Városliget u muzea a cestou na byt si dali občerstvení. Někteří hned ochutnali jejich langoš s měkkým sýrem a rukolou. Já měla výbornou pizzu v Ramenka pizzerii. Hned vedle byl nám doporučovaný bar Szimpla kert. V baru bylo poměrně plno, venku fronta a navíc prohmatávali lidi při vstupu dovnitř. A my měli batohy plné věcí a někteří z nás včetně nožů. Tak třeba někdy příště navštívíme jejich moderní bary ve stylu starých továren. Další bar, který nám byl doporučen je Akvárium. Místo, kde sedíte přímo pod velkým akváriem.

Meeting with our group we had on ice rink  in Városliger park next to the museum ice rink there is really big. On the way to accommodation we wanted something to eat. Someone of us immediately tried LANGOŠ with soft cheese and rucola. I had delicious 🍕 from pizzarie Ramenka. Next to the pizzarie is Szimpla kert bar which was recommended for his old appearance. But we had many things, bags even with knife and they were checking everyone to entrance. And there were a long queue. So maybe next time... Our passanger in car recommended also Akvarium bar where is huge akvarium directly above people.

Ledová plocha

Náměstí u muzea a parku Városliget

Náměstí u muzea a parku Városliget

Poměrně velký zážitek jsme měli večer při návratu k autu pro naše věci. Řekla bych, že pomalu největší zážitek víkendu! Vybila se nám baterka "na klíčích" od auta a nemohli jsme se dostat dovnitř. Systém start and stop je výborná moderní vymoženost, ale ne v této situaci. Naštěstí nám pomohli na infolince Škodovky. Za to jim dík! A my se mohli odebrat s čistou hlavou a hlavně s našimi věcmi na byt, který byl přes Airbnb v centru města na ulici Rákóczi út. Út znamená vždy hlavní ulice.

One of the biggest experience was in the evening during returning to the car. We could't open the car because of dead of battery in the key. Thanks of phone service of the compeny Škoda who gave us advice how to open. Then we finally could go to our flat which we had in city centrum thanks of Airbnb on the street Rákóczi út.

Sobota

Druhý den jsme vyrazili do vyhlášené kavárny Cirkucz, nicméně jsme zdaleka nebyli sami, kdo se chtěl nasnídat právě v této vyhlášené kavárně. Nakonec jsme zapluli do nádherné kavárny Vintage garden hned vedle. To samé se opakovalo další den s kavárnou Cirkucz s tím, že jsme zapluli do jiné restaurace opodál. Vnitřní prostory byly překrásné a působilo to na mě uvnitř uklidňujícím dojmem. Ovšem nemohli bychom platit kartou a to byl kámen úrazu.

Other day we went to famous coffee bar Cirkucz. But we weren't alone who wonted to go inside. So they didn't have places for us and we went to other coffee bar Vintage garden which you can find next to the Cirkucz. It wasn't bad choice because inside it is besutiful with friendly staff. The same situation with coffee bar Cirkucz was next day. So we tried another place. We found one with a beaautiful interior but they didn't accept the card.

Kavárna Vintage Garden

Kavárna Vintage Garden

První zastávku v sobotu jsme si udělali na tvrzi, nebo-li po jejich na Citadelle. Odtud jsou krásné, přímo překrásné výhledy na město, hrad na protějším menším kopci, ale ještě lepší výhledy jsou na rozhledně Jánosu, maďarsky János Hegy. S 526 m.n.m. je nejvyšším bodem Budapeště.  Sem jsme  využili  místní MHD. Nakonec jsme koupili 24 hodinový lístek, který vycházel na necelých 150 Kč. Při příjezdu na poslední zastávku jsem měla pocit, že jsem se ocitla jakoby v úplně jiném světě. Najednou jsem chodila ve sněhu, na stromech byl led. Na druhou stranu jsme si mohli říct, jak je Budapešť malá, protože jsme se cestou potkali s naším spolucestujícím z Prahy. Na kopci je rozhledna z roku 1910. A v samém roce se poprvé otevřela také veřejnosti. A ty výhledy neměly chybu. Jedním slovem nádhera! Říká se, že za optimálních klimatických podmínek jsou vidět vrcholky Vysokých Tater. A místo měla v oblibě také císařovna Sisi.

The first stop on Saturday was in Citadelle. There is beautiful view on city and castle on other hill. Better views are on tower János Hegy. It has 526 metres above sea  level and it is the biggest hill in Budapest.

We travelled there by public transport. At the end we bought ticket for 24 hours for 6 euros. When I left bus I had feeling that I'm on other place not in Budapest. Everywhere around us was snow and ice on the threes. On other side I can say how small Budapest is because we met man who travelled with us by car from Czech Republic. The tower was built in 1910 and the same year was open for public. And views were the best. It good weather it is possible to see Slovakia and their Vysoke Tatry. Tower and nature around it was also favourite place of empress Sisi.

Cesta směrem na Citadellu

Výhlad na Citadelle

Výhled na Citadelle

Cestou na rozhlednu Jánosu

Rozhledna Jámosu

Výhled z rozhledny Jánosu

Výhled z rozhledny Jánosu

Výhled z rozhledny Jánosu

Výhled z rozhledny Jánosu

Nám už jen scházelo před vstupem do lázní se dobře najíst. A na doporučení Míry jsme zašli do  bistra Laczó. Ceny jsou tu velmi přívětivé a člověk konečně může ochutnat dobré místní jídlo. My ochutnali výbornou gulášovou polévku, guláš s maďarskými těstovinami nebo-li špecle a houbové ragú. Gulášové polévce jsme neodolali ani druhý den ;-)

Before entrance to bath we wanted to eat. Our friend Mira gave us a good advice. Thanks of him we went to bistro Laczó. The prices are very friendly and finally you can taste local food. We tasted goulash soup, even goulasch with local pasta and ragout with mushrooms. We tasted the goulash soup even the next day ;-)

Domov v bistru Laczó

A to nejpodstatnější za čím jsme do Budapeště jeli jsou lázně, které jsme si vychutnali večer. Navštívili jsme lázně Széchenyi, které nám byly z několika stran doporučeny. Tady se sešla naše osmičlenná skupina a my mohli společně rozjímat nad krásou místa. Ještě aby ne, když jsme relaxovali v 100 let starých lázních. Celodenní vstup vychází asi na 400Kč na osobu.  Večerní vstup je od 19:00, tak i nás neminulo celodenní vstupné přesto, že jsme přišli skoro večer.

The most important place for us was the spa. We visited the Szécheyi Spa which was recommend by several people. And it was fine. We met there our group and we could relax together in 100 years old bath. Deily entrance cost around 16 euros. If you want go only evening the entrance is from 19:00. We came around 18:00 so we paid all-day entrance but we enjoyed just evening bath. It means that some pools inside are closed from 19:00.

Lázně mají vnitřní bazény, které jsme téměř nestihli vyzkoušet, jelikož se od 19:00 nebo 20:00 zavírají. Nejvíce času jsme tedy trávili venku. Bylo příjemné po celém dni venku a to v chladném počasí se ohřát. Navíc ve vodě s léčivými účinky pro její obsah síry, vápníku a  hydrogenuhličitanu hořečnatému. Ale řeknu Vám, ty přechody přes venek a z jednoho bazénu do druhého, jsou velmi náročné, aspoň pro mě teda byly. A nechtěla bych sama sebe vidět, když jsem přebíhala. Pro větší pohodlí bych doporučovala pantofle, protože zem při teplotách okolo nuly opravdu dost chladí. A samozřejmě župánek by byla dokonalost. Do plaveckého bazénu mi pro změnu chyběla plavecká čepice. Přesto vše jsem přeběhla i do vnitřních prostorů, přesněji do sauny a páry, kde jsem se dokonale prohřála. Po nich byly venkovní přesuny o něco méně nejpříjemnější. Poslední tečkou večera byla návštěva místních barů. A po nich....to se už podívejte na fotky.

The most of the time we spent in pool outside. It was comfortable to relax in hot water over the cold day we were outside. Furthemore the water has medicinally effects with sulphur and calcium inside.

But I have to wrire that moving from one pool to other pool with temperature around zero wasn't so much comfortable. It would be better to take flip-flops and bathrobe. I think it was horrible sight to me when I ran. If you want to go to swimming pool you have to take swimming cap. The best step was to go to the sauna inside. Then it was more simple to move outside. The next good step was the visitation local bars.

Celá zájezdní skupina 

Zájezdní skupina II.

Neděle

V Budapešti jsem chtěla navštívit hlavně místní trhy a Great Market Hall, který jsem měla tu čest vidět už v září při cestě do Rumunska. Měla jsem zálusk na některé místní produkty a použít je jako vánoční dárek. Jenže jsem si nezjistila, že v neděli jsou trhy zavřené. Tak nezbývalo nic jiného než improvizovat.

I wanted to visit local market in Great Market Hall which I visited also last year in September when I travelled to Romania. I wanted to buy some products as presents for Christmas but be careful because the market is closed on Sunday.

Už delší dobu pozoruji, že jsem uchvácena hřbitovy v zemích, které navštěvuji. V Rumunsku jsem si to konečně přiznala. A od poslední letní procházky po Olšanských hřbitovech v Praze to přiznávám i veřejně. Myslím si, že podle nich lze hodně poznat o místní kultuře a životě tamních lidí. Navíc se někdy rapidně liší země od země. Proto jsem neodolala ani procházce po budapešťském centrálním hřbitovu. Ale nějak mi chyběla ta olšanská atmosféra. Navíc jsou tu velké prostory, což ve mě evokovalo morbitní myšlenku, že je tu vlastně ještě dost místa. Dalším rozdílem je množství jmelí na 🌲. Od roku 2017 je na samotném začátku vystaven luxusní kočár, který byl mezi lety 1933 až 1941použít pouze 4x v jeho historii. Poprvé během pohřbu Alberta Apponyiho v roce 1933. Během 2. světové války zmizel na 20 let mimo Budapešť. Je unikátní svou délkou, delší máme už jenom my v České republice.

When I visit some country it is important for me to visit local cemetery. According to the cemetery can you find out a lot about local people. People around me to knew about my liking of cemeteries sooner than  I admitted it. I admitted it in Romania last year. So I wanted to visit main cemetery even in Budapest. But there wasn't so nice atmosphere as in Prague in Olsanske cemetery. In cemetery in Budapest were a lot of places and they have a lot of tree with mistletoes. On cemetery from 2017 you can find luxury old carriage. During 1933 to 1941 was use only four time. At first time it was during funeral of Albert Apponyi in 1933. During second world war was lost and after 20 years was find far from Budapest. Longer carriage you can find only in Czech Republic.

Centrální hřbitov v Budapešti

Centrální hřbitov v Budapešti 

U budapešťského kola jsme opět na doporučení zašli do uličky s vánočními trhy. U nich se tyčila nádherná a velká bazilika sv. Štěpána, před nímž stál dřevěný betlém. Po vejití dovnitř jsme uslyšeli krásně znějící hudbu. Nezbývalo mi nic jiného, než sednout do lavice a nasát příjemnou vánoční atmosféru bez jakéhokoliv shonu. Pozorovala jsem každý kousek kostela a jen tiše poslouchala. Myslím, že nastala pro mě ta pravá poklidná vánoční atmosféra. Byla taky ten den první adventní neděle. Vstup stojí 1euro/ osoba.

Around ferries wheel we visited a street with Christmas market. There is also beutiful basilica and wooden christmas crib before it. During the time we were going inside we heard nice music. It was the best christmas atmosphere so I sat to wooden bench, and I was listening music and I watching to every piece of the church. This Sunday was also first Advent.

Bazilika sv. Štěpána

bazilika sv. Štěpána

Most Szabadság híd

Na trzích před kostelem se nám podruhé potvrdilo, že Budapešť je opravdu malá, protože jsme potkali 2 z účastníků zájezdu - Lukáše se Šárkou, aniž bychom se domlouvali. A tím pro nás pomalu končilo poznávání Budapeště. V místním Tescu jsem si nakoupila sušené papriky a také papriky plněné zelím a po tom jsme mohli vyrazit na hlavní nádraží pro naše dva spolucestující zpět. Opět díky BlablaCar. Cesta nám zabrala 5 hodin a před půlnocí jsme byli spokojení doma.

When we went to christmas market we met there our friends from our group meaning that Budapest isn't so much big ;-) It was nearly the end of our trip. Last step went to supermarket where I bought paprica and even paprica full of cabbage and then we could go to main station. There we met our two traveller to Czech Republic. We travelled around 5 hours and before midnight we were at home.

See you in Paris!

Okolo Sázavy s piknikem na vyhlídce

Pohled na Sázavu

Počasí už nebylo takové, jaké bych si přála, ale člověk větru a dešti neporučí. Takže jsme v listopadový den neseděli doma a vyrazili vlakem do Kamenného Přívozu, odkud jsme po červené Posázavské turistické stezce vyrazili podél jak jinak než Sázavy. Posázavskou stezku vybudoval Klub českých turistů v letech 1914-1924, což svědčí o mnohých. Přemýšlela jsem o tom, kolik lidí tady už prošlo za tolik let a zároveň je tu důkaz, že tento druh trávení volného času není pouze vymožeností moderní doby. Trasa, která byla námi vybrána, je dlouhá okolo 14 kilometrů a místy dosti úzká. Což může být komplikace pro ty, co mají s sebou kočárky. Cestou jsme se podívali z několika vyhlídek na meandry řeky, která tekla několik metrů pod námi. Ze Žampašské vyhlídky jsme se dívali na viadukt na protějším kopci, jenž je jednou z dominant oblasti. Překlenuje rokli Kocour ve výšce 46 metrů a je součástí Posázavského Pacifiku, který jsem poznala v brzkém jaru minulý rok. Na rozcestí pod Třebsínem jsme uvažovali o zacházce ke Smetanově vyhlídce k Vltavě. Nakonec jsme si na Smetanovu vyhlídku nechali zajít chuť a mám ji na mém "wish listě".

Žampachova vyhlídka

Další zastávkou nám byla asi nejhezčí Raisova vyhlídka ležící na rozcestí se zelenou turistickou trasou, poté krásná Klimentova vyhlídka nad meandrem řeky. Na této vyhlídce jsme opekli buřty. Nebyli jsme jediný s tímto nápadem, protože je zde ohniště a les je poměrně vysbíraný.

Klimentova vyhlídka

Raisova vyhlídka

Raisova vyhlídka

Podzimní počasí má přeci jen výhodu, člověk jdoucí mezi stromy už nevidí kolem sebe pouze listí, ale taky konečně dohlédne o něco dál. Třeba na věci a pohledy, které mohou v létě zůstat utajené. Příkladem může být čarodějnice, která je na fotce nebo výše zmíněný viadukt.

Cesta vede nejrůznějšími osadami a člověk si uvědomí, že tato místa mají historii, podstatnou hlavně mezi trampy. Některé jednoduché osady pochází z 20. let 20. století. Většina chat pochází z období po 2. světové válce. Pokud člověk popřemýšlí o tomto období, myslím, že je tady důkaz, že lidé z měst už dlouho odjíždějí trávit volný čas do přírody. A jelikož každý neměl auto jako dnes, byla vybudována železnice v prudkých svazích kolem Sázavy.

Před Pikovcem jsme procházeli loukou v údolí, kde jsme si vychutnávali paprsky zapadajícího slunce. Tady je možnost nasednout na vlak. My pokračovali po svých dál po červené, která slouží zároveň jako cyklostezka. V této oblasti jsme už nekoukali na řeku z výšky a šli jsme pro změnu v úrovni řeky.

Studánka na Posázavské turistické stezce

Chaty podél Sázavy

Meandry na Sázavě

Z některých chat se dnes v blízkosti civilizace stávají spíše rodinné domy. Pěší výlet jsme ukončili v Davli. Poslední zastávkou nám byla místní hospůdka nedaleko vlakového nádraží, kde jsme počkali na náš 🚆 a jak jinak než za tmy v tomto období, jsme se vraceli zpět.

The weather was a little bit different than I wished. But it can't be still sunny and nice temperature. Even so we didn't stay at home and we travelled by a train to beginning of the way around Sázava river. We left the train in a village Kamenný Přívoz where was start of our foot trip. There is red tourist way long around 14 kilometres. Along the way are views on the Sázava river, for example Žampachova or Raisova.

Kamenný Přívoz

Autumn's weather has some advantages and especially it was a possibility of view through trees where are leaves during spring or summer. Thanks to view through the trees we could see also viaduct for trains or flying witch The way led through different settlements which has a history connected with hiker almost 100 years. A lot of cottages were built after Second world war. Families didn't have cars so it was a reason to build the railway. When we were near the villages the cottages changed into houses. The trip could finish in Pikovec village on train station ut we continued around river to Davle. It is also way for cyclistes. Our finish was in Davle village. The last stop on this way was in a pub near the train station where we were waiting until the train has come.

Chočské vrchy ve čtyřech dnech

Podívat se znovu do Chočských vrchů přišlo neplánovaně a trochu z nenadání. Poprvé jsem se do těchto vrchů podívala před třemi lety se skupinkou lidí z nichž jsem nikoho neznala. Cestu si můžete připomenout v příspěvku Chočské vrchy. Nicméně my jsme se chopili příležitosti a teď vyjeli. Přímo jsme utekli z rozpálených ulic města, kde se denní teploty pohybovaly kolem 35 stupňů ve stínu.

Jedna vrcholová - Chopok

Itinerář:
1. den Liptovský hrad, Kalameny, Lúčky
2. den vrcholy Nízkých Tater
3. den Kvačanská a Prosiecká dolina
4. den Termální koupel, nákup místních produktů

Liptovský hrad

V neděli jsme si ještě dali rodinný meeting na Černém mostě a kafíčko s Peťou na Václaváku, kde jsme naplánovali další cestu, a vyrazili směr Slovensko. Asi za 6 hodin, tedy kolem 1 hodiny v noci jsme dorazili na místo. Cílem nám byly Lúčky u Liptovské Mary, přesněji Kalameny. Za vesnicí u lesa se nachází termální jezírko, jak jsem před pár lety zjistila, a přišlo nám to jako super místo k přenocování s večerní koupelí. Jelikož se pár hodin před naším příjezdem Kalamenama prohnaly bouřky, bylo všude dost vlhko a teplota se pohybovala okolo 16 stupňů. Což v té chvíli z těch 25 a více přes noc bylo poměrně málo. Proto jsme zvolili hned druhou možnost a to přespání v autě. A náhle přicházejí na svět výhody malých lidí ;-) Samozřejmě jsme si nenechali ujít koupel v termálních pramenech, které mají okolo 35 stupňů. A nemyslete si, jaká to nebyla romantika. I když by být mohla, což o to, ale v jezírku bylo tolik lidí, když jsme v noci přijeli. A stále noví lidé přijížděli. A abych pravdu řekla, v noci mi v těch plavkách byla pěkná zima, ale nemá to na to, co přišlo při výstupu z jezírka. No klepala jsem se jako osika. To by ta voda musela mít minimálně o 10 stupňů víc, abych se pořádně prohřála a pak si chladu užívala. Máte někdo nějaký tip?
Koupel jsem si dopřála ještě ráno před snídaní. To už pomalu přijížděli lidé, kteří tu chtěli trávit den. Z dálky jsem si všimla, že za vjezd se začal vybírat poplatek. Později jsem se dozvěděla, že dělá 2 nebo 3 eura. A jestli nechcete platit, tak to udělejte jako my ;-)

Termální jezírko u Kalamen

Soukrome mini jezírko :-)

Už ranní teploty naznačovaly, že bude přes den pořádné vedro a to ani nebudu mluvit o tom dusnu. A představa koupat se přes den v teplém jezírku nás vůbec nelákala. Pro nás byla lepší volba si vyrazit na výlet. A po tréninku v albánkských a černohorských horách byl kopec hračka. Dokonce si naší kondičky všimli i místní...asi takoví turisti k nim často nejezdí :-D Na kopec jsme nešli úplně jen tak, nachází se na něm Liptovský hrad, který dali do pořádku místní obyvatelé Kalamen. Neříkám, že ho dali do původního stavu, ale hrad zpřístupnili turistům prostřednictvím žebříků, dřevěných mostů a malého přístřešku pro turisty. Jednoho z nadšenců jsme nahoře potkali i se psem a dcerou. Popisoval nám fotky, které najdete v knize uložené v přístřešku. Dozvěděli jsme se, že byl na vojně v Nymburce, ale to by bylo na jinou kapitolu.
Na hradě jsme potkali rodinu Čechů z Vyškova a kromě vyfocení jsme si vyměnili některé tipy z Chočských hor. Hned druhý den jsme využili rady, kde parkovat zdarma v Nízkých Tatrách při túře do hor. Jde o nejhornější parkoviště s označením na Mapach.cz jako centrální parkoviště. Leží kousek od Vrbického plesa a od parkoviště přes cestu se nachází lanový park. Cestou sem lze zastavit u Demänovské ledové jeskyně. Podle rad místních raději navštivte Demänovskou jeskyni svobody. Cenově je přívětivější a vzhledově jsou poměrně stejné. Slyšela jsem, že led v ledové jeskyni nestíhá dorůstatat, tak už to není, co to bývalo. Tak abyste nebyli zklamaní. A třeba jednou bude bez ledu úplně, hmm? Ale to už je pouze moje dedukce.

Cesta od jezírka na Liptovský hrad

Jeden z přístupů na Liptovský hrad

Výhled z Liptovského hradu

Hlídač Liptovského hradu

Pohled na zbylé části Liptovského hradu

Z Liptovského hradu jsme to vzali zpět přes louky do centra Kalamen a vyrazili dál do Lúček na Lúčanský vodopád, který leží na potoce Teplianka. V létě se zde člověk příjemně zchladí. A i přes to, že bylo sucho, vodopád stál za to. Po občerstvení jsme vyrazili zpět k termálnímu jezírku do Kalamen kolem lesa po místní pěšince. Na mapě cestu vidíte jako přerušovanou zelenou stezku spod názvem NCH Cyrila a Metoda. V Lúčkách také najdete větší komplex termálních lázní včetně ubytování. Pokud byste se rozhodli strávit den tady, připravte si 29 euro na osobu. Termály lze navštívit i na kratší dobu, pouze na několik hodin.

Cestou z Liptovského hradu do Kalamen

A jedéééém! 

Lúčanský vodopád

Asi před 15 lety jsem byla u Liptovské Mary v termálech v Bešeňové. Když si vzpomenu na ty klidné a příjemné termály, ač sice nemoderní, je mi z toho úzko, co se z toho stalo.... moderní, komerční atrakce. A co teprve na to mají říkat místní! Ti, kteří vyprávějí, jak vyráželi na výlet s lopatou, pivem a gulášem, u Bešeňové vykopali menší díru, kde se naložili a užívali si jejich vlastní homemade wellness. V té době stačilo kopnout a měli termální vodu. Časy se mění, ale zrovna v tomhle ohledu bych čas raději zastavila. Ale tady jde o business.

Procházka z Kvačan

Chopok a Ďumbier

Další den jsme se vydali do Nízkých Tater. Kdyby chtěl někdo využít služeb, zpáteční lístek na Chopok stojí okolo 20 euro na osobu, pouze nahoru stojí 17 euro. My jsme si to vyšlápli od parkoviště okolo Vrbického plesa po žluté Demänovskou dolinou okolo potůčku Zadná Voda k rozcestí Tři vody a až na Sedlo Polany. Zde jsme opustili žlutou turistickou stezku a pokračovali po červené na Chopok. A tady padlo rozhodnutí. Nejdříve jsme váhali, jestli se vydáme na Ďumbier. Ale nakonec jsme si řekli ano. Sice skoro všichni šli proti nám, takže jsem se cítila dost nesvá, ale aspoň mě to vyburcovalo k většímu výkonu a vyššímu tempu. A jednu velkou výhodu to přeci jen mělo, na vrcholu Ďumbieru jsme stáli téměř sami. Zpět na parkoviště jsme vyrazili nejdříve po červené a po krátké době se napojili na zelenou. Z té jsme se po nejprudším klesání napojili zpět na červenou. K Vrbickému plesu jsme se chtěli dostat posledním úsekem po modré, ale nakonec jsme to vzali zkratkou přímo po sjezdovce. Nevím, jestli to teda byla výhra, ale zdárně jsme došli.
Cestou jsme nastoupali necelé 2 km a cestou nazpět se už ozývaly kolena. Používá na to někdo nějaký doplňky stravy?

Sedlo Polany

Nízké Tatry, cesta na Chopok

Cesta z Chopoku na Ďumbier

Nízké Tatry

Na vrcholu Ďumbieru

Panoramata na Ďumbieru

Druhá vrcholová - Ďumbier

Panoramata z Ďumbieru

Odpočinek při sestupu z Ďumbieru

Cesta z Ďumbieru

Kvačanská a Prosiecká dolina

Další den jsme vyrazili Kvačianskou dolinou z obce Kvačany. Tady jsme byli několik nocí ubytovaní a proto jsme se z výletu potřebovali vrátit zase zpět sem. Ač se to nezdá, nastoupili jsme přes den dalších 1 000 m. Cesta dostává trochu jinou dimenzi, když si člověk uvědomí, že ještě před pár lety, přesněji do 80. let to byla jediná spojnice mezi Liptovem a Oravou nejen pro lidi, ale i auta. V některých částech byla cesta položena o pár metrů výše, jak si v některých místech lze všimnout. Lidé zde chodili v létě i v zimě pěšky, někdy s těžkými kufry v ruce. Jiní měli na cestu koně. Pro nás již nepředstavitelné, pro ně každotýdenní rutina.
Na začátku cesty, po levé straně, si můžete všimnout hlavy Jánošíka vytesané do skály. Upozorňují na ni značky podél cesty. Národní hrdina, který "chudým dával a bohatým bral". Nebo kradl? Toť otázka O:-) Dalším záchytným botem je dřevěná vyhlídka s výhledem do strmého údolí potoka Kvačianka. Za nás to byl potok, ale umím si představit, jak se může na jaře přeměnit v pořádnou řeku. Vyhlídku jsem si ani nevyfotila, jelikož na ní v tu chvíli bylo tolik dětí a hluku, že jsme raději šli k vodním mlýnům Oblazy pocházející z konce 19. století. Kumulovalo se tady asi nejvíce lidí z celé cesty, jelikož pro některé je to hlavní cíl z Kvačan, pro jiné procházka z Velké Borové.

Dřevěná vyhlídka s hlavou Jánošíka v pozadí

Dolní mlýn Brunčiakovský, nazývaný po posledním majiteli dali dobrovolníci do super stavu. Člověk si tady může přiblížit obyčejný život před několika desítkami let. Ony ještě do poloviny 20. století mlely. Na takových místech  si vždy říkám, jak se doba rychle mění. Opravili přítok s vodou a díky tomu rozjeli mlýnské kolo, v patře stojí větší pila. To, co v nějakém muzeu ani neuvidíte, je tady zachováno v původním stavu a ještě za dobrovolný poplatek. Snaha se cení, tak prosím taky přispěje. Ještě zbývají opravit další dva domky. Jedním z nich je horní mlýn, ve kterém ještě do roku 1975 žila žena mlynáře Gejdoša.

Dva domky čekající na opravu (vpravo horní mlýn)

Dolní mlýn a jeho části

Dolní mlýn

Most nejen pro lidi...

Po modré značce jsme pokračovali dál do Prosiecké doliny. Ovšem než jsme se do ní dostali, zašli jsme se podívat k Ráztockému vodopádu. Ten jsem před třemi lety úplně přešla a byla to tedy škoda. Člověk musí trochu přeskakovat přes potok. Pak nevím, jak to vypadá, když je více vody, ale za nás se to dalo zvládnout. Dokonce máme i jiné zážitky, třeba ten, když jsem nad nás chtěla vyhodit tu studenou vodu a tím nás v tom horku osvěžit. Hmm a místo toho voda letěla rovnou do obličeje Honzovi. Někdy se ovšem daří...

Ráztocký vodopád

Ve Velké Borové jsme konečně ochutnali místní specialitu, halušky. Zašli jsme na ně do Bufetu Goral, tedy poslední dům ve vesnici po naší cestě směrem do Prosiecké doliny. Pokud byste se někdo rozhodl jít na Čiernou Horu musím Vás od toho zrazovat. Podívejte se, jak to minule dopadlo. A směrem od Prosieku byla dokonce cesta uzavřená pro lesnické práce. Ale nejsou tam pořád??

Tradiční slovenské halušky

Než jsme přišli do Prosiecké doliny, pokud se nemýlím jménem, stáli jsme na Svoradově planině. Místu, odkud stéká voda z místních kopců. Tady na ní leží Jákobova propadlina, která všechnu vodu pobírá. Pokud ta se naplní, voda si nabere směr Prosiecké doliny. To je dobré mít na paměti, pokud hrozí deště, aby se cesta nestala spíše peklem. Dole v Prosieku byly fotky, jak cesta může vypadat...a nejsem si jistá, kdo by to zvládl. Prosieckou dolinou totiž vede několik žebříků. Za nás byla cesta úplně vyschlá. Dokonce jsme se rozmýšleli, jestli odbočit z cesty a zajít si k Vodopádu Červené piesky. Jak se říká, za pokus to stojí a nakonec jsme se vodopádu dočkali. Sice malého, ale aspoň jsme měli důvod se zastavit ;-) Další část cesty mi přišla nezajímavá po dolní úsek Prosieku. Tam už se jde kolem Prosiečanky a místo po zemi se jde po dřevěných lávkách. Úplně původně byla cesta mezi skalami mnohem užší, než zasáhla lidská síla. V některých místech doliny jsem si všimla železných traverz. A k čemu sloužili? Z dřevěných latí zde byla vytvořena cesta, někdy i několik metrů nad řekou. Po ní lidé z Prosieku hnali dobytek na pastvu. Konec tomu dali partizáni, když cestu vyhodili do vzduchu. Od té doby už se neobnovila do původního stavu.

Horní část Prosiecké doliny

Vodopád Červené piesky

Nesmí chybět zvířectvo

Prosiecká dolina

Botanická část

Pohled na Liptovskou Maru

Cesta do Kvačan

Poslední den, spíš část z něho, jsme využili k odpočinku a nákupu suvenýrů. Dostali jsme tip na přírodní termály v Liptovském Jánu. Uprostřed koupelí je Kaďa, kde je hlavní pramen. Ve vodě se na těle drží bublinky a příjemně to štípe.

Jako sardinka...naložená v Kadi

Na cestě zpět jsme se zastavili v Bukovině v JZD a nakoupili ony suvenýry, tedy brynzu a jiné slovenské speciality. Vše za rozumnou cenu. Určitě jsou více připraveni na turisty na Kozím Vršku.  Vypadá to tam moderně, ale už je to komerční záležitost, za kterou si musí člověk připlatit. Tak například v JZD jsem koupila 3 brynzy, sýr a korbáčky za 7 euro a na Kozím Vršku jsem pořídila za stejnou cenu korbáčky. Nicméně zajímavé je na Kozím Vršku stravování, tedy all you can eat za 7,50 euro. Nečekejte žádné speciality, ale my jsme se tu dosyta najedli.

A právě se pouštím do sepisování skoro třítýdenní dovolené Srbsko - Černá Hora - Albánie. Co konkrétně chcete vědět? O čem se nemám zapomenout zmínit?

PS: A fotka nejlepšího obyvatele Kvačan ;-)