Na sněžnicích Jeseníkama

Poslední víkend v únoru jsem vyrazila se skupinkou dvanácti lidí do Jeseníků. Sešli jsme se díky Outdoor klubu. Nápad vznikal dlouho, až se tento víkend výlet opravdu uskutečnil.

V sobotu na kopcích

Podívejte se na plány trasy:
https://mapy.cz/s/sjSZ
https://mapy.cz/s/sjTY

Jedním z hlavních cílů bylo vyzkoušet si sněžnice. Troufám si napsat, že je to nyní moderní záležitost, ale ve skutečnosti již stovky let používaná. V minulosti sněžnice používali převážně lovci, obchodníci s kožešinami a lidé žijící v oblastech s dlouhodobou a hlubokou sněhovou pokrývkou. Do slovníku se slovo snowshoe dostalo už roku 1674.

Nicméně mně ke komfortu moc nepomohly, protože jsem si díky nim sedřela paty už v sobotu. A ještě je pěkná myšlenka je, že se v nich člověk dostane všude, ale choďte si v přírodních rezervacích mimo stezku, když hrozí nemalé pokuty. A další stránka, co tím natropíme přírodě, které už tak dost dáváme zabrat.

V sobotu ráno se nám odchod trochu prodloužil. To však ničemu nevadilo, protože na chatu jsme došli za světla (tentokrát) a díky čekání jsme ochutnali, jak vaří v motorestu u Skřítka. Takže to byla částečně gastroturistika. Tady bylo hlavní místo srazu, kde jsem vlastně zjistila, kdo všechno jde na cestu. Po delší době jsem viděla známé tváře a některé zase méně známější. Poté jsme s plnými žaludky a posilněni domácí slivovicí směřovali k vrcholkům Jelení hřbet, Velký Máj, Vysoká hole.

Naše dvanáctičlenná výprava

A počasí nám vyloženě vyšlo, zaplať pánbůh, mohli jsme si vyzkoušet zimní počasí....foukalo pořádně, sluníčko taky nesvítilo a pocitová teplota byla - 10. Což to nám dávalo povel nezastavovat. A to jsme téměř nikde nedělali. Pouze větší zastávka byla u Jelení studánky. V místě dříve stávala usedlost, nyní zde stojí pouze malinkatý domeček, který byl zrenovován díky studentům ze Šumperka. V minulosti zde bylo území využíváno k pastevectví, ale pro nepříznivé povětrnostní podmínky se toho nechalo.

Jelení studánka

Po cestě jsme narazili na Petrovy kameny.

Petrovy kameny

Teplá sprcha, jídlo a postel na nás čekalo na chatě Barborka, kterou mohu vřele doporučit. Žádný velký komfort tam nebyl, ale bylo teplo. A to je pro mě hlavní! Většina odvážlivců si ještě vystoupala na Praděd, což jsem zvolila raději komfort chaty. Jelikož po brzkém vstávání a odpoledním šlapání jsem dále po tmě šlapat nepotřebovala :-/ Večer se ochutnal likérek Praděd, zahrála se hra a šlo se spát.

Ráno jsme si přivstali, protože dlouhá cesta byla před námi, a vyrazili jsme směr Švýcárna. Počasí se zlepšilo, mlha byla větší a vítr silnější. Jen ta teplota se už více přibližovala nule. Místo, kde jsme si opět naplnili žaludky, především teplými nápoji.

Švýcárna

A už jsme nabírali směr Červenohorské sedlo, odkud jsme trochu váhali s dřívějším odjezdem. Ten jsme nakonec pro dostatek času zamítli a vyrazili jsme dál vstříc stoupání a nejlepšímu místu na trase. Bylo jím klesání k potoku Hučivá Desná a pak velmi prudké stoupání na Vozku, Troufám si tvrdit, že tady se zapotil každý z nás.

Vozka

Kdybych zde nedostala pozitivní zprávu o dalším mém cestování, nevím, co by se stalo :-P Pro jistotu tady přišla zpráva, že máme před sebou devět kilometrů neznámým terénem a dvě hodiny na to. Jinak jsme mohli zamávat vlaku z Branné. Tam jsme nakonec přišli i o pár minut včas, ale tady jsem nechala poslední síly. Nejzajímavější bylo cestou pozorovat úbytek sněhu směrem z Vozky do Branné. Na hoře jsme se brodili sněhem, až jsme přešli na kamenitou cestu.

Přestože jsem domů dorazila ve večerních hodinách a s bolavýma nohama po těch asi 30 kilometrech, byl to krásný výlet s fajn lidmi. Snad příště ten Praděd vyjde a třeba i s krásným výhledem. TAK ZASE NĚKDY. Jdu balit, zítra odjíždím a brzy se ozvu.